Můj oficiální sólo výběh se dá srovnat k randeti naslepo. Nevíš, jestli se z neznámého vyloupne ohromující James Bond a láska jako trám, anebo se z toho vyklube uslintanej Luděk Sobota, kterýho nechceš už pak vidět ani v televizi. Důležitý je, aby ti to slušelo a abys ty byla svá a dala průchod svýmu lepšímu já, že jo.

Měla jsem nový běžecký boty. To byla nutnost, s těma to přece půjde lehčejc. Zbytek jsem nějak slepila do černočerný, ta zeštíhluje. Nejdůležitější byla hned po botách stejně mikina ovázaná kolem pasu (to břicho a zadek se tím pádem určitě staly neviditelný), kšiltovka a brýle. Je třeba se důkladně maskovat, bůhví, koho potkám.

Okruh v polích u naší vesnice se v dubnu bohužel hemžil jak o vánocích na Staromáku. No potěš. Ale holt už jsem tady, takže do toho. Nohy ztěžkly klasicky asi po 100 metrech, dovláčela jsem je asi do 300. Rudá jsem musela bejt až na zadku, snad jsem nesvítila i přes mikinu.
Když jsem minula možná desátý známý, co mi kynuli, uvědomila jsem si, že se automaticky chytám za hrudník a hluboce se zajíkám. Věřím, že to vypadalo dostatečně efektně. Možná jsem vypadala, jakože jsem už oběhla naši vesnici tak tisíckrát a teď si dávám jen vydechovací kolo. Kéž si to myslí, prosííím…

Nasrat. Nevzdám to. Nejde to. Teď to nejde. Půjde to. Tak zaber sakra. Těm, co mě předbíhaj, to běhá samo. A tahle svižná maratonka má dokonce větší zadek než já??? Nasrat. Taky mi to půjde. Prostě půjde!

Rozhodně jsem ani náhodou nemyslela na žádnou techniku běhu. Dávala jsem hlavně pozor na to, aby levá noha nezapomněla střídat pravou. Nejvíc jsem koukala do země a reflex se zajíkáním a přidržením srdce jsem aplikovala při každym dalším střetu s běžeckejma srnkama. V tu chvíli jsem se i přese všechno snažila trošku zachovat zbytky hrdosti a pokud možno se aspoň vzpřímit.

Nejdůležitější je to nevzdat. Střídala jsem kusy chůze a popoběhů tak, jak mi to vyšlo. Myslím, že jsem si u toho počítala v duchu do stovky. Co stovka, to flák rychlé chůze, co další stovka, to popoběh.

Když jsem se doma podívala do zrcadla, bylo zřejmý, že rande naslepo se vydařilo. O rudolící upocenou Helenu by si možná nakonec ani ten Luděk Sobota kolo neopřel. Pocity se slily v mišmaš. Naštěstí zvítězilo to, že JÁ ZAČALA. I přes ty lidi jsem to dala. I přes tu bídnou výdrž. Ale co holka chceš, když jsi deset let pořádně nic nedělala. Tak zítra znova, ju?
…

A proč vám to píšu? Abyste věděly, že v tom nejste samy. Že každej někdy začínal. Že se možná taky cítíte bídně, nejde to a táhnete svý nohy za sebou. Že máte mindrák ze zadku, z toho, jak vypadáte nebo jak se cítíte. Ale to je normální!!!

Jestli za sebe můžu radit, tak:
1/ Se pořádně a furt motivujte!
Chcete změnu? Chcete zhubnout? Chcete se cítit líp? Samo to nepůjde, začíná to pohybem. Ten vážně zafunguje jak na tělo, tak na duši. Všechno to do sebe zapadne. Těšte se na to. Děláte pro sebe to nejlepší.

2/ Nezatracujte běh!
Teď ho nemáte rádi a teď to nejde. Ale funguje! Jsem toho já důkazem a taky mnoho dalších. Je možný si ho zamilovat a už se ho nevzdat. Nedejte na první, ale možná ani na desátý dojem. Vydržte. Vydržte. Vydržte.

3/ Vykašlete se na mindráky a naserte se!
Sebekritizování, sebezpytování a vlastní lítostivá nespokojenost je k ničemu. Nevzdávejte to! Po čase vám dojde, že jste všem okolo úúúplně jedno. Kolik jste už uběhla a proč jste tak splavená nikoho nezajímá. Já si pod čepicí a s brýlema vytvořila svůj svět. Svůj svět počítání do stovky.  Broukala jsem si to i jako melodii, občas proloženou skvěle fungujícím “doprdele” anebo “to dáš sakra”.

A dala jsem to.

Příště nahodím něco k tomu, jak jsem objevovala techniku běhu, kolik jsem uběhla po prvních měsících a jak jsem nalítla na spoluběh.

Ať se každý den máme na co těšit a uděláme si to #betterandbetter, nikdy nevíš, jestli toho Jamese Bonda náhodou nakonec nepotkáš!

Vaše Helena