Vyberte stránku

Někdy se to lehce řekne, stanov si cíl a půjde to. Inspirace a informace o tom, jak si takový cíl stanovit, co je ideálně spojený s vášní nebo velkou touhou, takový ten snový, co mě nenechá v klidu a pořád se ho držím a jdu za ním, nikdy to nevzdám atd., ty najdu všude. A coby markeťačka můžu i o půlnoci zarecitovat ze spaní, že by měl být konkrétní, měřitelný, dosažitelný, realistický a časově limitovaný. Jó, nastavit si dobrý cíl, to je základ. Skoro umění, řekla bych.

Nedávno jsem slyšela zajímavý námět, který byl přesně o tom, zda vytyčený cíl je ale skutečně ten správný. Ups, to jsem zbystřila!  Týkalo se to osobních cílů a šlo o to, jestli se náhodou moje cesta za ním nestala bičovací prudou (takhle to tam určitě neřekli, ale význam to mělo stejnej) a má neschopnost pohybovat se k němu všudypřítomnou výčitkou.

Přivedlo mě to k téhle vypostované myšlence a aby bylo zřejmý, co tím myslím, uvedu příklad právě z mého běhu:

Určitě vím, že kdybych si na začátku nastavila ambiciozní, ale stále zřejmě realistický cíl, že do měsíce budu běhat 5 kilometrů a zhubnu 5 kilo – což většina běžeckých kurzů a profíků na netu taky slibovalo a marketingově bych si to vzorově odfajfkovala, tak to pro mě bude v mý situaci (práce, vejška, malá dcera, umlácenost z dennodenní rutiny a přirozený odpor k běhu) děsnej a už dopředu vlastně odpudivej záhul. Naježený chlupy mi naskakujou ještě i teď. Cítila jsem tehdy, že by to byl další z pokusů, jak ukázat, že se dokážu zapřít a že to dám. Ale motivační to pro mě tehdy nebylo ani omylem.

…Ne že bych nechtěla běhat dlouhý tratě pružně jako laňka a ještě k tomu s vyrýsovanou postavou pobřežní hlídkovačky prakticky hned. To kdyby šlo, tak doma máchám tím kouzelným proutkem co to dá, to jako fakt. Ale bylo mi jasný, že radikálních řešení a pokusů s těmito frekventovaně užívanými cíli jsem vyzkoušela mraky, profi vedení a placené lekce nevyjímaje. Všechno k ničemu.

Tak jsem si to v tý hlavě musela přeskládat. Nastavit a pojmout ten cíl a cestu k němu jinak. Aby to bylo dostatečně „velký a snový“ a přitom právě pro mě a v mý životní situaci i  realistický. Aby mi to konečně dávalo smysl a nefungovalo to jako nárazovka, ale skutečnej dlouhodobej vytouženej cíl, na kterej se opravdu těším.

ŘEKLA JSEM SI, ŽE CHCI:

  1. Pravidelný pohyb po těch 10 ti letech zase vrátit do života.
  2. Aby se pohyb stal zas běžnou součástí mých dní a že se i začnu cítit líp.
  3. Přestat s výmluvami, protože běhat můžu kdykoli jakkoli podle mýho času. (Rovnici běh=odpor jsem si zakázala.)
  4. Zhubnout a běháním se hubne zaručeně. Tím pádem je přece jistý, že i já zhubnu. Časem, ale natrvalo.
  5. A musím to běhání dělat po svým a v žádným případě se nebudu srovnávat s ostatními.

Díky tomuhle nastavení jsem ten svůj zadek dokázala zvedat častějc a častějc a i radostnějc šla zas na to.

Přece jen na závěr ještě něco: uvědomovala jsem si moc dobře, že když „na to“ půjdu jednou týdně, že se nic závratnýho nestane. Pětkrát týdně by zezačátku na mě bylo zas moc, to dá rozum. Takže pravda byla pro mě někde mezi a i když jsem měla po pár dnech i výpadkovej týden, kdy jsem se nedostala ven vůbec anebo jen jednou, příští týden jsem to zase vylepšila.

Držím palce vám všem, co mi píšete, že právě začínáte,  Jste skvělé a dáte to určitě taky!!!

Ať se každý den máme na co těšit a uděláme si to #betterandbetter!

Vaše Helena

 

 

0 komentáøù

Další články z blogu