page contents
Vyberte stránku

Nejsem rozhodně první, kdo vám potvrdí, že běh mu změnil život. A že je to jeden z nejlepších parťáků, kterýho můžeme mít, pod tím se taky krví i potem podepíšu. Když vydržíte a nevzdáte to, přijdou odměny.
O změnách životního stylu se toho hodně píše, ale jak na to, aby to byly změny trvalý? Chce to prostě jít krok za krokem, aby měly ty změny šanci pořádně zapustit kořeny. A nene, ne všechno je boj, spoustu věcí přichází samo a snadněji, než byste čekaly.

Tady je moje DESATERO ZMĚN, za které jsem vděčná a budu ráda, pokud budou inspirovat i vás:

1. Přestala jsem se dívat večer na televizi. Namísto plácání se u televize jsem zvedala zadek a vyrážela ven. I když jsem byla unavená, cítila jsem, jak moc mi i to málo (třeba jen 20 min venku v pomalým běžeckým tempu) dělá dobře. Pochopilo to i tělo. Lepší bylo se příjemně protáhnout a prokrvit na vzduchu a pak o to líp spát, než se z leže od telky převalit do leže v posteli.

2. Začala jsem číst. Denně aspoň stránku. Pak víc a víc. Začala jsem žít jinej svět, bohatší. Napínavý příběhy Agáthy Christie a Dana Brawna vystřídaly knihy od Robina Sharmy a Laurenta Gounella. Přečetla jsem je všechny. V posteli s knížkama jsem si užívala večerní relaxový dojezdy a objevovala jiný pohledy na život a na to, co a jak můžu dělat líp, aby mi bylo ještě líp.

3. Přestala jsem pít. Jojo, dost dlouho mě bavilo dávat si tu dvojku vína a říkat si, že dvojka vína je taaak uvolňující a neuškodí, dyť je to lék, ne? Jenomže jak na co. Zjistila jsem, že bez vína se spí líp. A rozhodně i vstává. (Ps: Puritán nejsem a vychlazený pivo na sluníčku jednou za čas na zahrádce nepřebije nic!)

4. Začala jsem si víc „hlídat“ to, co jím. S pravidelnými výběhy jsem pochopila, co mi dodává energii. Zprvu jsem se zaměřovala víc na to, co jím před během. Ale pak se přidala organizace jídelníčku přes den a zase – šlo to pomalu, postupně a skoro samo. Přirozeně se zabydlelo to, že ten pocit vitality a energie chci dostávat i do dalších chvil.

5. Postupem se přidalo i lepší organizování času. Směrem pro sebe. Naplánovat si kadeřníka, doktory nebo odvoz dcery na kroužky se tam nepočítá. Čas pro sebe je o něčem jiným. S dalšími měsíci jsem pochopila, jak nesmírně vesmírně je důležitý být sama se sebou, věnovat se tělu, duši, svým myšlenkám.

6. I přes nárazový vypětí (to dá rozum, tibetský mnich se ze mě ne nestal a s mým dramatickým nadáním pochybuju, že se tak někdy stane) jsem celkově spokojenější, častěji se jen tak (i pro sebe a sama) usmívám – a fakt i před spaním. A ještě radši směju – přes den. To proto, že přichází víc chvil uvolnění a pravidelně doplňuju energii, kterou jsem třeba před tím dlouho neměla. Všechno do sebe zapadá a zázraky dělají pohyb, kvalitnější pravidelná strava a čistá hlava. Problémy často zůstanou na trati – vyfoukaný z hlavy i vypocený do trika. Udržovat svůj vnitřní balanc, to je ta unikátní receptura.

7. Hubla jsem pomalu a postupně. Už to samo je v každodenním životě dost velkej trhák. Nejen že jsem se cítila sebevědomější, ale jakoby s kily šly i roky dolů. Což se projeví nejen ve změnách šatníku, ale třeba i v chuti jít znovu do nových výzev se šťavnatějším elánem. Jenom jsem musela z hlavy pustit to, že běhám hlavně proto, abych zhubla. Na začátku je to hustej motivátor a třeba i jedinej cíl. Ale pro dlouhodobou výdrž a pro zavedení novýho skutečnýho rituálu to nestačí. Pokud můžu radit, tak znova apeluju: žádný vážení, žádný tabulkový výkony a prudivej bič nad sebou. Prostě svý tempo a svý upřímný a skálopevný rozhodnutí to chce.

8. Začala jsem se zpomalovat a osekávat ostatní věci, učila se říkat ne. Někde ten čas pro sebe musím najít, že jo. Ono to zafungovalo, nastavovala jsem si jiný hranice, učila se znova a znova dělat věci jinak a díky tomu jsem se stala i produktivnější. Přišla jsem na to, jak moc důležitý je obhájit si právě ten svůj čas. Zůstaly priority. To, co je vážně třeba, má smysl nebo je skutečně nezbytný, ne to, co si myslím já nebo ostatní, že ještě musím zvládnout.

9. Pochopila jsem, že s pohybem a smíchem přišla radost a cinkající těšení se. Toho není nikdy dost, chtěla jsem další. To, co mi dřív přišlo jako nemožný, se stalo reálný. Začala jsem si plnit sny a začala navštěvovat kurzy flamenca a dotáhla to až na vystoupení. Udělala si kurz stylingu a z manažerky se najednou stala i stylistka. Pro někoho stále prapodivné profesní rozdvojení, ale pro holku, co milovala hadříky od mala, vášeň a realizovanej sen jako hrom.

10. Získala jsem pocit, že dokážu všechno na světě. Když jsem dokázala tohle a poprala se tam v polích sama se sebou, našla jsem se. Dala jsem nejenom státnice, ale pak taky rozvod, pár nemocí, pár dalších hlubokejch brodů a i ty pandemický samotky jsem proběhala jak to jen šlo. Boží je ten pocit, že vím, že pokaždý sebe i ten svůj zadek dokážu zvednout a vyběhnout. A vrátit se zase svá, vycentrovaná, se vztyčenou hlavou a úsměvem.

No a teď zas vy, ju? Dáte to taky, když se rozhodnete a vydržíte. Kdykoli budete potřebovat, jsem tu a podpořím vás. Ale jinak je to na vás. Na tobě. Tak GO GIRL, nastav si svý tempo a půjde to!

S láskou a chutí dělat život #betterandbetter,
Helena

0 komentáøù

Další články z blogu