Změny jsou různý a ne všechny se musí dít s přídechem životních vazolamů. Některý jsou fun a bez dramat. A hlavně – tak by to mělo i být, že jo. Jsou taky o kroku vpřed. I k nim to chce přidat jistou dávku odvahy něco novýho prostě zkusit.

Kdybyste mě znali před tím, potkáte mě jako holku černo-černou. Pročpak to? Brala jsem to za byznys klasiku. Střízlivou a elegantní volbu. Dala se kombinovat se vším. Rozuměj šedou, bílou, béžovou a hnědou. Peníze jsem taky většinou nepřehazovala vidlema, takže vymýšlení barevně ladících kombinací jsem si užila spíš v časácích než v reálu. Na a pak jednoznačně: v černý přece vypadám hubenější. A to jsem potřebovala stůj co stůj. Říká vám to něco?

Červená byla zapovězená. Nějak jsem si ji zaškatulkovala jako vyzývavou, lacinou, přisprostlou. Nikdy bych po ní nešáhla, páč já, já jsem holka slušná, je mi kolik mi je a mám ráda svůj léty ověřený styl. Konec zvonec.

Jednou jsem slyšela kamarádku, jak říká: jestli si chceš zvednout náladu, nalakuj si červený nehty. Inu, za blbost jsem to tehdy považovala kardinální. Jenomže bacha na to. Náhody neexistujou!  Někde se to uložilo a když mi moje manikérka Barunka po čase povídá “hele, nechceš zkusit změnu, mám tu nový laky”, byl tam i červenej. Bylo rozhodnuto, pokus zafungoval a já se na ty červený nehtíky culila celý tři dny.

Červená přestala být na smrt odsouzená a po malých kouscích se zabydlovala i v mým šatníku. Teď už se vesele vybombim i v rudých šatech, mám jich několik. Jenomže tam jsem se musela propracovat. Garantuju vám ale, že jakmile červenou taky vezmete na milost, uvidíte, že pokaždý vás to nabije.

Sepisuju pár tipů, jak to s tou červenou můžete rozjet. Takhle jsem si to prošla já a tyhle kousky vydrží v šatníku pár let:

• Vlahý start je s červeným decentním akcentem – proužek či nápis na tričku, saku, kabátě. Doporučuju. I to je zlomový okamžik.
• Může to být i šperk. Já teda šperková moc nejsem, ale červený náramek je jistota. Pro sebe jsem objevila červený šňůrkový náramky – a běhám pro ně do Mou Jewel. Mají i e-shop, jukněte.
• Červená peněženka prý nosí peníze. Takže tu už taky mám. A ta je červeno-červená celá, pro jistotu. (Tu nefotím, fotogenická už po těch pár měsících není.)
• Pro sport a na volný čas je geniální kombinace červených brýlí a batohu. Moje brýle jsou z kolekce Pepe Jeans a batůžek z Napapijri. Jsou to loňské kolekce, ale obdobný určitě najdete i jinde.

• A až pak přišly šaty. Je to o větší odvaze, chápu. Ty na fotce jsou z Asosu, kde lovím báječný kousky pro sebe i své klientky. Kdyby i vás uchvátily, v nabídce ještě jsou zde. Pravidelně je doplňujou, takže kdyby teď nebyla vaše velikost, občas znovu nakoukněte. Mírně pruží, vydržíte v nich celý den. Vypadají báječně i se sakem nebo rozepnutým cardiganem.

Červený kousky přibývaly a na každej z nich, fakt na každej, se mě některá kamarádka nebo klientka ptala, odkud ho mám, že je boží. Některá si pro něj běžela a některá zůstala snít. Nepřekročila svůj práh odvahy s nadvládou černo-šedých kombinací. Budu mít radost, pokud ty druhé z vás popostrčím.  Červená funguje. Pusťte si tu energii do života.  Když zvolíte správný detail, odstín nebo střih, budete mít šmrnc a švih. No a že budete svítivější i pro okolí, je jasný. Ale buďme hlavně pro sebe, protože to je nejvíc!

Ať se každý den máme na co těšit a uděláme si to #betterandbetter!

Vaše Helena

Běhání pro mě  bylo utrpení už puberty. Nudilo mě to a nešlo mi to. Ale dala jsem to. Za tu dobu jsem natrvalo zhubla 8 kilo a pravidelný výběh je pro mě tak samozřejmý jako pít ranní kafe. Potvrzuju, že jediný, co funguje, je zvednout zadnici a jít.

V ZÁKOPU

Jasně, že nejdřív milionkrát slyšíš a čteš chytrý slova o výstupu z komfortní zóny, klíčovým prvním kroku, výzvách. Snažíš se namotivovat a nasosat co nejvíc inspirace. Bylo to tak i se mnou. Upřímně jsem ty motivační řeči začala i nenávidět. Ze svýho zákopu jsem totiž dál s obdivem sledovala, jak ta anebo ten to či ono dokázali, jak jim to jde. Jak jsou cool a jak jim to sluší. Najednou je z toho depka. Dokonce že bych i zazáviděla?

V ZÁPŘAHU

Coby vytížená nakopnutá managerka, máma, co si dálkově dodělává vysokou a z poza Prahy denně dojíždí do práce do centra, jsem měla čas vypočítaný na minuty. Z bezbřehýho pocitu dokonalýho perfekcionismu, jak to zvládám, bych si mohla dát metál. Večer jsem končila s uvolňující dvojkou vína, víkendy jsem téměř prospala anebo se utápěla ve skriptech. Vše ostatní na nule, relaxovala jsem přece v posteli. Krása, ne? Kupodivu jsem měla pocit, že jsem v jednom kole, ale zadku, stehnům a polštáři pod pasem to evidentně jen svědčilo, těm se panečku blahobytně dařilo.

POKUS JEDEN ZA DRUHÝM

Že to tak má většina matek a žen kam se jen v okolí podíváš, je dostatečně konejšivá ukolébavka. Po porodu jsem svých 20 kilo navrch dlouho nemohla shodit. Pak se to s režimem v práci nějak rozhýbalo, ale přece jen bylo pořád 10 kilo nahoře. Moje typizovaná hruška nosila na vrchních partiích velikost 36 a do kalhot a sukní se soukala ve velikostech 44.

Pokusy o návrat k cvičení se konaly. Odrbaný úvodník „dřív jsem cvičila aerobic a chodila na spinning, ale teď je to sodoma gomora a jdu k vám na zkušební hodinu“ slyšeli na vícero recepcích od různých fitness továren, přes jóga studia a nakrmila jsem tím i pár osobních trenérů v individuálních lekcích. Selhaly i pokusy pustit si doma youtube a prostě si aspoň tu půlhoďku dát. Dokonce i vlastní domácí profi spinning kolo jsem měla.  Luxusnější věšák na prádlo si těžko představit.

Jak to je možný, že u ničeho sakra nevydržíš a nic z toho na tebe nefunguje?… A pár let bylo takhle pěkně v čoudu.

MOTIVACE ŠOKEM

Pak to přišlo. Konstelace planet zřejmě byla víc než příznivá a v kanclu se objevila Jana. Vynikající novinářka a bloggerka, co se přestěhovala s manželem do Ameriky. Dříve jsem ji několikrát potkala, byla externí součástí pracovního týmu. Sledovala jsem její články, přispívala na náš web. Věděla jsem, že začala běhat a že se chystá tam někde za oceánem na maraton. Fandit a přát úspěch jsem ze srdce týhle báječný holce dokázala, ale jinak to šlo mimo mě.

Jana vešla. Byla poloviční. Poloviční!  Tý jo, spadla mi čelist. Nikdy na to nezapomenu. Setkání s proměnou proběhlo šokem. Vypadala fantasticky a jediný široký rozměr na ní byl její úsměv. (Prsa nepočítám, na ty nehraju.) Takže běh. Ten funguje. Ach bože, proč zrovna běh?!?!?

…

Ještě jsem nevěděla, že to dám. Běh jsem totiž nenáviděla už od mala. 

Ale něco do sebe zapadlo.

Přejedla jsem se sama sebe. Vlastního zákopovýho stavu. A dostala tu správnou ránu mezi oči.

Třeba to bude mít taky tak. Vlastně si přeju, aby jo. Stojí to totiž za to!

…

Pokračování příběhu se dočteš v díle druhém. Svůj postup, jak nejen začít, ale u běhu i vytrvat, jsem pilovala krok za krokem. Svoje vychytávky a fígle zpracovávám do motivačního programu, který bude za pár týdnů hotový. Mým cílem je brát to s humorem a ukázat vám, jak jsem se jako běžec ultralajk poprala se svými mindráky i bariérami sama. A že jich bylo. Ale bylo i tolik momentů, kdy mě běh podržel a odměnil, že věřím, že to smysl má. Třeba právě i pro tebe.

Pokud tě něco napadá, co bych měla do programu zařadit, dej mi vědět! Upřímně ráda to do scénářů zařadím.

Ať je každý den zase o kus #betterandbetter!

Helena