Tenhle příspěvek píšu o víkendu, je sobota ráno a já vstala o půl šestý. S úsměvem a chutí, protože se těším na psaní, běh, přípravu stylingovýho projektu pro nového klienta a testování receptů na zdravý musli.

Ale pamatuju si i takový víkendy, kdy jsem si přála hlavně se dospat prosím. A ať po mě v ideálním případě nikdo nic nechce. Něco jsem uvařila, něco pofackovala doma, něco se doučila a doposlala pár emailů. Dorelaxovávala jsem se plácnutím k televizi. Pocity štěstí jsem doháněla několika minutama každej večer, kdy jsem se přitulila k dceři do postele.

Jela jsem asi dlouho v kolotoči, ve kterým jsem začala umírat. Energie a uvolněná radost se někam vytratila. Ale bacha, přes to veškerý vnitřní umírání, který mi ani náhodou nedošlo, jsem měla pocit, že jedu jak tank a dělám vše, jak nejlíp umím a jak se má. Že zvládám svou práci manažerky s 14 hodinovou pracovní dobou, že zvládám krize v manželství, i když ty hádky a neshody se zařadily na denní program, že jsem sice ke státnicím dolezla skoro po čtyřech, ale že JÁ TO DÁVÁM.

Uštvanej odbavovač s převelikou zodpovědností k tomu, co přece musím zvládnout – tak bych se teď nazvala. 😎

Jsem důkazem toho, že když se nezastavíte samy, tělo zastaví vás. K permanentně zablokovaným zádům se přidaly pravidelný záněty dutin a ve finále i žaludku a jícnu.

JAK Z TOHO VEN?
Měla jsem pocit, že nevím. Že cokoli mi přichází na mysl, je nesmysl, protože okolnosti…
Vždyť už jsem dosáhla všeho, co jsem kdy mohla chtít a mít. A maj to tak asi i ostatní s tou rutinou, ne? Nevyhneš se jí. Tak sakra co víc chceš?…

Lezlo ze mě na první dobrou jen to, co nechci. Nechci ty nemoci. Nechci prášky. Nechci tu únavu. Nechci se hádat a to dusno doma. Nechci vstávat s pocitem zdemolovanosti. S pocitem unuděnosti, která nemá nic společnýho s tím, že nemáte co dělat. Je to ta vyhořelá unuděnost z vlastní vyčerpanosti a neschopnosti se z ní vyškrábat.

O tom to přesně je. Došlo mi, že takhle dál nemůžu. Že musím začít přemýšlet, co teda teď vlastně chci. Co budu dělat dál, aby to bylo lepší a mně se vrátila chuť a energie do života.

NÁVRAT K MALÝM VELKÝM RADOSTEM
Začala jsem si zapisovat jakoukoli drobnost, i kraviny, lovila jsem v paměti, co mi dělalo vlastně největší radost. Jen mně. Co jsou ty střípky, kdy jsem šťastná, veselá, při čem cítím krev v žilách. Snad z toho vypadne, kudy dál…
Dlouho byl papír skoro prázdnej. Po pár dnech se to rozjelo.
Měla jsem tam takový věci jako cvičit, psát, tancovat, bavit lidi, potkávat se s lidmi a organizovat pro ně akce, kde se budou bavit a budou šťastný, pomáhat ožít novým kreativním nápadům a projektům, vymýšlet je, vymýšlet ale i oblečení a kombinovat oblečení, znovu šít a plést, a péct dobroty a učit se nový recepty, a mít na stole vždycky čerstvý květiny, jen tak si zajít do kavárny a číst knížku, prosedět den na pláži na slunci a poslouchat vlny, sednout do prvního vlaku a pozorovat ubíhající stromy z okýnka, vypadnout na pár dní s kamarádkou kamkoli, jen neřešit nic, prostě kecat, řezat se smíchy, jíst a spát…
Seznam se rozrůstal a každodenním čtením těch poznámek jsem dostala obrovskou chuť to začít zažívat.

 

OBJEVENÍ A LÉČENÍ DUŠE
Začala jsem hledat alternativní způsoby, jak se léčit a nemuset brát hrst prášků každej den. Objevila jsem díky doporučení kamarádky Elenku Chmelovou. Ano, bylo mi jasný, že fyzický nemoci souvisí s psychikou. Jenomže sám si někdy v řešení stejně nepomůžeš, že jo.
Když jsem seděla u Elenky poprvé, měla jsem za to, že jsem se zbláznila už úplně. Nejen, že jsem nerozuměla, o čem Elenka mluví. Ale taky jsem si připadala jako magor, že zrovna já, racionální, rozumná a realistická holka, poslouchám něco o roli oběti, v zrcadlech dostávám vysvětlení, který se mi nelíbí, přikládám si barevný flakonky k srdci a čuchám nějaký pomandery…???
K Elence jsem tehdy usedala do křesla s ukrutnou bolestí krku a zad. Odcházela jsem uvolněná, po tý střílející bolesti ani památky, cítila jsem se jak rozmáznutá Rama na chleba, co se culí na celej svět. A víte co rozhodlo? Elenka se mě přitom ani prstem nedotkla!
Uvěřila jsem. Jestli chcete taky porozumět tomu, co vám říká vaše duše i tělo a jak je léčit, ráda vám předám na Elenku kontakt.

 

KNIHY POMÁHAJÍ NAJÍT CESTU KE ZMĚNÁM
Začala jsem číst. Každý den. Večerní soap komedie a dvojky vína jsem vyměnila za litry meduňkovýho čaje a Dona Miguela Ruize, Robina S. Sharmu, Marka Fishera a Laurenta Gounella. Bůh chodí po světě vždycky inkognito od posledního uvedeného autora mě dostala. A rozsekala. Byla to přesně ta zlomová knížka, kterou mám podtrhanou víc než skripta z mikroekonomie. Ty skripta jsem po státnici rituálně spálila. K týhle knížce se vracím neustále jako k Bibli.
„Jsem přesvědčen, že každá změna musí vzejít z našeho nitra, nikoli zvenčí. Tvůj život nemůže změnit žádná organizace, vláda, nový šéf, odbory ani nová partnerka.“ Tohle je jedna z tisíců vět, který jsem si podtrhla. Ráda tuhle knížku doporučuju i vám. Skrze užasnej příběh dostanete i konkrétní příklady toho, jak se takový změny vycházející z nitra dělají.

…

V dubnu to bude šest let, kdy jsem se začala škrábat nahoru. A kdy se rozběhala. O běhu píšu extra příběh a na tomto místě ho jenom zmíním, byť vážně byl u všech následujících změn se mnou.
Jsem rozvedená a mým snem to nikdy nebylo. Ale myslím, že jsme to zvládli. Věřím, že pro nás všechny tři se to ukáže ještě i dál jako smysluplné řešení a základem je, že se všichni tři máme stále rádi a pracujeme na tom, aby to fungovalo.

A já osobně? Přešla jsem na volnou nohu a většina mých projektů se točí kolem kreativity, organizace, produkce, stylingu a psaní. Kromě běhu jsem začala navštěvovat hodiny flamenca a dotáhla to až na vystoupení 😃💃😃. Trošku mi to ta pandemie teď překazila, ale jakmile to půjde, zase do lekcí naskočím.  Mezitím jsem si udělala kurz stylingu a stylování jsem zařadila vedle manažerky jako svou druhou profesi. Dokonce přednáším díky báječné Alence i v její Škole stylu, přednáším o módě a stylu i ve firmách, mám za sebou několik komerčních zakázek i pár úžasných osobních klientek.😍👠😍 Psaní se věnuju tady na blogu a vytvářím scénář pro svůj motivační program pro neběžce, kde by v každym případě něměl chybět kromě potu taky humor, radost a podpora k tomu dělat změny ve svým životě. 😁✍️🤩

Dokud měníme sebe, měníme i svět kolem nás. Není to vždycky jednoduchý, to fakt ne. Ale stojí to za to, protože jen tak to může být zase o kus hlavně pro nás #betterandbetter.❤️

Ať milujeme všichni svůj život, že jo!✌️

S láskou,
Helena

 Co myslíte, je dobrý mít k běhu parťáka? Ano nebo ne? U mě bylo jasný, že ne. Čímž končí dnešní příběh a má motivační zkušenost pro ty, co ví, že parťáka rozhodně ano. Nic ve zlém, všechno je jen a jen na nás a na tom, jak to prostě máme.

BĚŽEC SAMOTÁŘ

Já začala s během jako samotář, takže další řádky jsou pro ty, co jsou na tom podobně. Důvody, proč nemít v běhu parťáka, můžeme mít různý. 

Můj prvotní byl, že to je čas pro mě, jen a jen pro mě, takže velká novota a svátost. Samotný běh se stal mým parťákem.

Další důvod jsem už zmiňovala v minulých příspěvcích – svědky svých ufuněných chabých výkonů jsem nepotřebovala. Navíc bylo pro mě zásadní zvedat zadek tak, jak mi to vycházelo a jak jsem si to stíhala krátkodobě plánovat. Nasadila jsem krycí kšiltovku, brýle a šla.

No a pak přidám i ten aspekt, který možná znáte ze společných kafat. Vaše spoluběžkyně  nemusí mít třeba svůj den a pak celou dobu můžete poslouchat nešťastný story, co už jste slyšela iksypsylonkrát. Já si to prostě nechtěla přenést na trať. Stačilo, co jsem slyšela v těch minutách, kdy kolem mě projížděly v tandemu kámošky matky na in-linech. Slyšet to bylo půl kiláku před nima i za nima a rozhodně neřešily, jestli tam někde je taky někdo další, natož nějaká běžící Helena, co si přesně od těchhle starostí přišla vyčistit hlavu.

PRVNÍ SPOLUBĚH

 Asi tak po roce běhání, když jsem už automaticky v rozhovoru sousedce zmínila, že už musím domů, že jdu běhat, zajiskřily jí oči, že by šla taky. Že se k tomu nemůže dokopat, že občas chodí na in-liny, jen že by potřebovala pravidelnej pohyb. Že chce taky zhubnout a taky se cítít líp. Padly i takový ty pěkný slova, jak jsem dobrá, že to dávám atd. Bylo to najednou moc fajn a na společný výběh jsem kývla.

 Začátek byl nad očekávání příjemnej. Bylo to pro mě nový, sousedka fantastická a usměvavá. Po startu jsem si řekla no co, pokecáme si. A kecáte. Po prvním kiláku furt kecáte. Ona trošku rudá, trošku hlasitějc dýchá, ale mluví a zvládá. Druhej, třetí kilák beze změny. Tak jo, co bude dál, stále běžíme, ona stále zvládá, můj okruh tímhle zpravidla končil a hurá do auta a do sprchy. Maličko zpomaluju, vyčkávám na reakci, hovor trošku ustává. „Vezmem to ještě k tomu druhýmu konci vesnice, ne?“, ozvalo se vedle.

Cože???

Tak jako že ustála jsem to. Ještě i dveře od baráku jsem si odemkla a pak už asi nevim. Jak je tohle sakra možný??? Běhám 3-4x týdně tři kiláky, dole asi 4 kila. Vrchol mého ročního snažení, ze kterýho jsem měla fakt radost, skoro pohřbil jeden výběh s totální neběžkyní, která na poprvé uběhla skoro dvojnásobek toho, co já zdolávala rok… …a ještě si u toho zvládla se mnou celou dobu povídat?…

Další den jsem nevybíhala, šla jsem až za pár dní. V tý vzpamatovávací pauze jsem chroupala, co se to vlastně událo.

DÍKY ZA KAŽDOU ZKUŠENOST A TUHLE OBZVLÁŠŤ

 Teď zpětně vím, že i moje tehdejší závěry byly správný. Řekla jsem si:

1. Nesrovnávej se! Každá jsme jiná a každá jsme na tom i fyzicky i psychicky úplně jinak. Co vydrží nebo zvládne jedna, nemusí vydržet nebo zvládnout některá další.

2. Běh ti pomáhá zhubnout, ale objevilas pravidelnej pohyb na vzduchu. Dělá to s tebou zázraky. I když ostatní mohou vydržet delší nebo náročnější trasy, třeba zas nezvládnou běhat pravidelně. Ty sama víš, že pohybovat se pravidelně chceš a že klíčem je najít rovnováhu ve tvým životním tempu, a to už napořád.

3. Rozhlašuj klidně do světa, že běháš, i kdybys stále ještě běhala za indiánku. Nemusíš čekat na to, až uběhneš 5 kiláků v kuse. To kdybych si někde tehdy nepřečetla, tak to nevím. Ono to totiž zafunguje na podvědomí a až se ti jednou nebude chtít zvednout zadek, vnitřní čertík zašeptá a půjdeš. Jsi přece běžec a slyšela jsi to i na vlastní uši. A rozhodně říkáš pravdu!

Mimochodem, nic se neděje náhodou, že jo? Právě tenhle zážitek mě nakopnul posunout se dál. Od tý doby jsem si začala dávat okruhy dva. Holt všechno je k něčemu dobrý. Když jsem poprvé (zase za samotáře) dobíhala druhej okruh, rozbrečela jsem se. Normálně se mi spustily hrachy po tvářích. Až taková jsem měkkota.:-) Ale byla to čistá, byť stále dost vyčerpaná radost. 

Dáte to taky, věřte si! A bude to zas s dalším okruhem navrch #betterandbetter!❤️

Vaše  Helena

Když jsem začala s běháním, neměla jsem ani tucha, že existuje nějaká technika běhu. Běhat může snad každej a žádná věda v tom není, ne?

Pak přišel dotaz „běháš přes špičku, že jo?“ Odkývala jsem to a při příštím výběhu jsem šla zkusit, jak se to dělá.
Klasika. Už po pár desítkách metrech jsem to šlapala jak mi to vyšlo.
Ale zase platí jediný: NEVZDAT TO A ZNOVA A ZNOVA VYRÁŽET A ZKOUŠET TO. ZLEPŠENÍ PŘIJDE.

Vypíchnu 3 ZÁKLADY TECHNIKY, které jsem zapracovávala postupně a které mi usnadnily výběhy:
1/ PŘES ŠPIČKU NEBO PŘES PATU?
Dočtete se toho spoustu a je přípustný nášlap přes špičku, přes patu a i na střed chodidla. Jak se v tom vyznat? Uložilo se mi, že sprinteři běhají spíš přes špičku (= běháš spíš rychlejc a kratší trať? Tak to vezmi přes špičku.) a maratonci přes patu (= běžíš pomaleji a udržuješ tempo delší trať). S tímhle pravidlem jsem si vystačila a podle rychlosti, kterou jsem zvládla, jsem ty styly – až s dalším postupem času – střídala. Což dělám do teď.

2/ JEN MÍRNÝ PŘEDKLON, HRUDNÍK TĚ VEDE
Běhat se nemá v předklonu, ale ani v záklonu. Nejvíc se mi líbil popis, že hrudník tě vede, zadek se nevyšpuluje, bedra se neprohýbají. Hezky napsáno, jen moje ochablý svaly tomu nechtěly pár měsíců rozumět a statečně vzdorovaly. K paragrafu jsem jistě neměla první týdny daleko, o zhroucenym paragrafu ke konci okruhu nemluvě. Nezoufejte, půjde to. (Jojo, a pak se začnou rýsovat i ty svaly na bříšku.)

3/ RUCE JSOU STEJNĚ DŮLEŽITÝ JAKO NOHY
Vybavuju si dvoumetrovýho borce, kterýho jsem často potkávala. Hubenej stožár, co běhal asi tak 10x rychlejc než já, vždycky máchal rukama ze strany na stranu. Vypadalo to divně, že se to nezdálo ani mně. Tak jsem šla hledat. Dočetla jsem se, že rukama se samozřejmě nemáchá. Ideální je mít ramena uvolněně dole, pohyb jde z ramen zezadu dopředu a v předloktí se pokoušet držet 90 stupňů. Bacha ale na kulacení zad. Vždycky, když sebe přistihnu, že se mi vrací počítačovej předklon, snažím se představit si, že vzadu mezi lopatkama držím celou dobu tužku. (Neproklínejte mě, až to bude zkoušet.)

To, že se v ideálním případě dýchá pravidelně, to snad ani psát nemusím. Anebo jo? Já si uvědomila, že se skutečně nezajíkám a nezadržuju dech až asi po roce.

PRVNÍ ROK JSEM:

– postupně drilovala jen svou osobní disciplínu a techniku o třech bodech.

– vyrážela na okruh v průměru asi 3-4x týdně a z indiánskýho běhu jsem se propracovala na souvislý 3 kiláky.

– běhala v souvislým pomalejším tempu. A až po pár měsících jsem si začala dávat na závěrečnejch 300 metrech sprint.

Byla jsem na sebe fakt pyšná, že běhám. Zatímco ostatní zvěčňovali svoje výkony o desítkách kilometrů na sociálních sítích, já si držela svoji půlhodinu a svůj tříkilometrovej okruh. Ne, že by do mě občas nepíchlo ušklíbnutí „to jako dáváš jen tři kiláky?“. Jasně, že píchlo. Ale sama v sobě jsem si znova nastavila: Heleno, nesrovnávej se. Chceš to přece začlenit do života napořád. Je ti kolik ti je a žádná mašina z posilovny už dávno nejseš. Padnout total vyčerpáním, navíc ještě i z běhu si přece nechceš způsobit.

Nakonec se to ukázalo jako ta nejlepší strategie pro mě.
Bez běhu už nemůžu být, můj průměrnej okruh je teď 6-7 kiláků.
V létě ho dám i každej den, v zimě (když to jde vyběhnout) tak 3x týdně. Když to doběhnu, mohla bych klidně i vyrazit za 5 minut znova. Jo, a to hlavní – cítím se víc fit než ve dvaceti (co si teda pamatuju) a do posilovny na pás se rozhodně vyrazit už nestydím.

Jestli se budeme mít #betterandbetter, je jen na nás. Tak do toho. Občas to nejde bez potu, občas to chce vážně vylepšit právě i tu techniku. Pak to zafunguje. A stojí to za to!

Vaše Helena
Ps: Slíbený story o tom, jak jsem nalítla na spoluběh, se mi sem už nevešlo. Tak příště, ju?

Můj oficiální sólo výběh se dá srovnat k randeti naslepo. Nevíš, jestli se z neznámého vyloupne ohromující James Bond a láska jako trám, anebo se z toho vyklube uslintanej Luděk Sobota, kterýho nechceš už pak vidět ani v televizi. Důležitý je, aby ti to slušelo a abys ty byla svá a dala průchod svýmu lepšímu já, že jo.

Měla jsem nový běžecký boty. To byla nutnost, s těma to přece půjde lehčejc. Zbytek jsem nějak slepila do černočerný, ta zeštíhluje. Nejdůležitější byla hned po botách stejně mikina ovázaná kolem pasu (to břicho a zadek se tím pádem určitě staly neviditelný), kšiltovka a brýle. Je třeba se důkladně maskovat, bůhví, koho potkám.

Okruh v polích u naší vesnice se v dubnu bohužel hemžil jak o vánocích na Staromáku. No potěš. Ale holt už jsem tady, takže do toho. Nohy ztěžkly klasicky asi po 100 metrech, dovláčela jsem je asi do 300. Rudá jsem musela bejt až na zadku, snad jsem nesvítila i přes mikinu.
Když jsem minula možná desátý známý, co mi kynuli, uvědomila jsem si, že se automaticky chytám za hrudník a hluboce se zajíkám. Věřím, že to vypadalo dostatečně efektně. Možná jsem vypadala, jakože jsem už oběhla naši vesnici tak tisíckrát a teď si dávám jen vydechovací kolo. Kéž si to myslí, prosííím…

Nasrat. Nevzdám to. Nejde to. Teď to nejde. Půjde to. Tak zaber sakra. Těm, co mě předbíhaj, to běhá samo. A tahle svižná maratonka má dokonce větší zadek než já??? Nasrat. Taky mi to půjde. Prostě půjde!

Rozhodně jsem ani náhodou nemyslela na žádnou techniku běhu. Dávala jsem hlavně pozor na to, aby levá noha nezapomněla střídat pravou. Nejvíc jsem koukala do země a reflex se zajíkáním a přidržením srdce jsem aplikovala při každym dalším střetu s běžeckejma srnkama. V tu chvíli jsem se i přese všechno snažila trošku zachovat zbytky hrdosti a pokud možno se aspoň vzpřímit.

Nejdůležitější je to nevzdat. Střídala jsem kusy chůze a popoběhů tak, jak mi to vyšlo. Myslím, že jsem si u toho počítala v duchu do stovky. Co stovka, to flák rychlé chůze, co další stovka, to popoběh.

Když jsem se doma podívala do zrcadla, bylo zřejmý, že rande naslepo se vydařilo. O rudolící upocenou Helenu by si možná nakonec ani ten Luděk Sobota kolo neopřel. Pocity se slily v mišmaš. Naštěstí zvítězilo to, že JÁ ZAČALA. I přes ty lidi jsem to dala. I přes tu bídnou výdrž. Ale co holka chceš, když jsi deset let pořádně nic nedělala. Tak zítra znova, ju?
…

A proč vám to píšu? Abyste věděly, že v tom nejste samy. Že každej někdy začínal. Že se možná taky cítíte bídně, nejde to a táhnete svý nohy za sebou. Že máte mindrák ze zadku, z toho, jak vypadáte nebo jak se cítíte. Ale to je normální!!!

Jestli za sebe můžu radit, tak:
1/ Se pořádně a furt motivujte!
Chcete změnu? Chcete zhubnout? Chcete se cítit líp? Samo to nepůjde, začíná to pohybem. Ten vážně zafunguje jak na tělo, tak na duši. Všechno to do sebe zapadne. Těšte se na to. Děláte pro sebe to nejlepší.

2/ Nezatracujte běh!
Teď ho nemáte rádi a teď to nejde. Ale funguje! Jsem toho já důkazem a taky mnoho dalších. Je možný si ho zamilovat a už se ho nevzdat. Nedejte na první, ale možná ani na desátý dojem. Vydržte. Vydržte. Vydržte.

3/ Vykašlete se na mindráky a naserte se!
Sebekritizování, sebezpytování a vlastní lítostivá nespokojenost je k ničemu. Nevzdávejte to! Po čase vám dojde, že jste všem okolo úúúplně jedno. Kolik jste už uběhla a proč jste tak splavená nikoho nezajímá. Já si pod čepicí a s brýlema vytvořila svůj svět. Svůj svět počítání do stovky.  Broukala jsem si to i jako melodii, občas proloženou skvěle fungujícím “doprdele” anebo “to dáš sakra”.

A dala jsem to.

Příště nahodím něco k tomu, jak jsem objevovala techniku běhu, kolik jsem uběhla po prvních měsících a jak jsem nalítla na spoluběh.

Ať se každý den máme na co těšit a uděláme si to #betterandbetter, nikdy nevíš, jestli toho Jamese Bonda náhodou nakonec nepotkáš!

Vaše Helena

Od určitého věku (rozuměj po čtyřicítce, že jo) jsem začala dělat kompromisů v pohodlí míň a míň. Navíc, pokud mám být celý den v poklusu, nemůžu se neustále kontrolovat, jestli někde něco neleze, nekrčí se a neškrtí. Znáte to? Pohyb na nohou občas střídá pohyby v předklonu i v podřepu a jestli chcete působit elegantně, zvládnete to i v teniskách, když stáhnete zadek, vypnete prsa a kráčíte vždycky s úsměvem a středem.

Kombinace manažerky, produkční a stylistky na volné noze bylo přesně to, co mi umožnilo zmixovat všechno možný. Pro dny v poklusu, kdy toho za den musím stihnout víc, jsem se ustálila hlavně u kalhotových variací, byť jsem od puberty holka šatová a sukňová. Pokud jsem po poletování po place měla nastoupit na jednání, stačilo sem tam vytáhnout z kufru auta lodičky a sako a šlo se.

Na černo bílou kombinaci nedám dopustit a pořád mi svým způsobem přijde nadčasová pro všechny typy. Pak stačí už jen třeba výrazná rtěnka plus lak na nehty, kabelka či kabela se zajímavým detailem anebo výstřednější brýle a je to.

Pro inspiraci jsem pro vás vybrala moje tři nejoblíbenější poklusový outfity:

1.

Teprve v tomhle věku jsem pro sebe objevila overal. A nemůžu si ho vynachválit. Ten, co mám na sobě, jsem kupovala předloni na asosu a už je vyprodaný. Ale stačí si do googlu zadat černý overal a uvidíte aktuální nabídku všude možně. Na plac jsem k němu přidávala kabelku (klasický látkový pásek jsem vyměnila za kabelku s páskem) ze Zary a bílé Adidas tenisky. Jen pozor na střih overalu samozřejmě. Ne každý je takhle pohodlný a pokud si v něm nedokážete pohodlně taky sednout, můžete celý den trpět víc než v korzetových šatech za doby viktoriánský.

2.

Opět teprve až teď, když se mi srovnala postava (a stehna se zadkem především) díky běhání, jsem si dovolila koupit bílý džíny. Samozřejmě strečový – tedy mírně pružící. Bílý spodní díl jsem nosila asi tak často, jako jedla ústřice. Což znamená, že to byl vždy spíš náhodný a zcela výjimečný slizký výstřelek. Bílá bude prostě vždycky rozšiřovat a já coby typická postava hrušky jsem si ji prostě zakázala. Ale když celý život nosíte spodky tmavý, je taaak osvěžující to sem tam prudce změnit. V kombinaci s delším černým sakem Zara jsem si to i přes stále plnější stehna, která to sako báječně vykrylo, vybíhala bez obav.

3.

A do třetice je tu jednoduchá kombinace bílého trička do V s černým nátělníkem plus černé džíny. Pod bílé tričko (nebo jakýkoli bílý top) se doporučuje nosit zásadně tělová podprsenka (nikdy ne bílá prosimprosim, moc prosim). Pokud se ale pustíte do vrstvení, kreativitě se meze nekladou. Já zůstala u kombinace bílého decentně prodlouženého bavlněného trička z Forever21 s černým nátělníkem s krajkovými lemy z Tezenis. To tričko má geniální střih, je střídmě projmuté a výstřih do V je hlubší, ale přesně tak akorát, aby z něj krajkový lem nátělníku minimalisticky vykukoval. I když je pravda, že po pár vypráních se to tričko vytahuje (za cenu asi 250 Kč jsem ale nečekala, že vydrží na věky, že jo), tak pořád jsem nikde nenarazila pro tuhle dvoukombinaci na lepší. Jasně, na nic světobornýho to nevypadá, ale ráda bych v tomhle případě upozornila na to, že vážně není tričko jako tričko.

Historku o tom, jak mi kdysi jeden pan režisér při kostýmní zkoušce na mou první reklamu povídá “Helen, jak vy můžete dělat styling, když chodíte furt v černý!” si nemůžu odpustit ani v tuto chvíli. Teď se směju, ale kdysi jsem tam stála docela paf. Černá je přece klasika nad klasiky, a nejen pro fashion svět. Je střízlivá, multifunkční, jste v ní chic i nenápadná. Má prostě všechno… Tehdy jsem tuším začala něco blábolit, abych se nějak obhájila. Po pár letech vím, že jediná odpověď tehdy měla být: “Protože se mi líbí. A fakt moc!”

Ať se každý den máme na co těšit a uděláme si to #betterandbetter třeba v černo-bílý variantě, ale ať je to naše!

Vaše Helena

Někdy se to lehce řekne, stanov si cíl a půjde to. Inspirace a informace o tom, jak si takový cíl stanovit, co je ideálně spojený s vášní nebo velkou touhou, takový ten snový, co mě nenechá v klidu a pořád se ho držím a jdu za ním, nikdy to nevzdám atd., ty najdu všude. A coby markeťačka můžu i o půlnoci zarecitovat ze spaní, že by měl být konkrétní, měřitelný, dosažitelný, realistický a časově limitovaný. Jó, nastavit si dobrý cíl, to je základ. Skoro umění, řekla bych.

Nedávno jsem slyšela zajímavý námět, který byl přesně o tom, zda vytyčený cíl je ale skutečně ten správný. Ups, to jsem zbystřila!  Týkalo se to osobních cílů a šlo o to, jestli se náhodou moje cesta za ním nestala bičovací prudou (takhle to tam určitě neřekli, ale význam to mělo stejnej) a má neschopnost pohybovat se k němu všudypřítomnou výčitkou.

Přivedlo mě to k téhle vypostované myšlence a aby bylo zřejmý, co tím myslím, uvedu příklad právě z mého běhu:

Určitě vím, že kdybych si na začátku nastavila ambiciozní, ale stále zřejmě realistický cíl, že do měsíce budu běhat 5 kilometrů a zhubnu 5 kilo – což většina běžeckých kurzů a profíků na netu taky slibovalo a marketingově bych si to vzorově odfajfkovala, tak to pro mě bude v mý situaci (práce, vejška, malá dcera, umlácenost z dennodenní rutiny a přirozený odpor k běhu) děsnej a už dopředu vlastně odpudivej záhul. Naježený chlupy mi naskakujou ještě i teď. Cítila jsem tehdy, že by to byl další z pokusů, jak ukázat, že se dokážu zapřít a že to dám. Ale motivační to pro mě tehdy nebylo ani omylem.

…Ne že bych nechtěla běhat dlouhý tratě pružně jako laňka a ještě k tomu s vyrýsovanou postavou pobřežní hlídkovačky prakticky hned. To kdyby šlo, tak doma máchám tím kouzelným proutkem co to dá, to jako fakt. Ale bylo mi jasný, že radikálních řešení a pokusů s těmito frekventovaně užívanými cíli jsem vyzkoušela mraky, profi vedení a placené lekce nevyjímaje. Všechno k ničemu.

Tak jsem si to v tý hlavě musela přeskládat. Nastavit a pojmout ten cíl a cestu k němu jinak. Aby to bylo dostatečně „velký a snový“ a přitom právě pro mě a v mý životní situaci i  realistický. Aby mi to konečně dávalo smysl a nefungovalo to jako nárazovka, ale skutečnej dlouhodobej vytouženej cíl, na kterej se opravdu těším.

ŘEKLA JSEM SI, ŽE CHCI:

1. Pravidelný pohyb po těch 10 ti letech zase vrátit do života.
2. Aby se pohyb stal zas běžnou součástí mých dní a že se i začnu cítit líp.
3. Přestat s výmluvami, protože běhat můžu kdykoli jakkoli podle mýho času. (Rovnici běh=odpor jsem si zakázala.)
4. Zhubnout a běháním se hubne zaručeně. Tím pádem je přece jistý, že i já zhubnu. Časem, ale natrvalo.
5. A musím to běhání dělat po svým a v žádným případě se nebudu srovnávat s ostatními.

Díky tomuhle nastavení jsem ten svůj zadek dokázala zvedat častějc a častějc a i radostnějc šla zas na to.

Přece jen na závěr ještě něco: uvědomovala jsem si moc dobře, že když „na to“ půjdu jednou týdně, že se nic závratnýho nestane. Pětkrát týdně by zezačátku na mě bylo zas moc, to dá rozum. Takže pravda byla pro mě někde mezi a i když jsem měla po pár dnech i výpadkovej týden, kdy jsem se nedostala ven vůbec anebo jen jednou, příští týden jsem to zase vylepšila.

Držím palce vám všem, co mi píšete, že právě začínáte,  Jste skvělé a dáte to určitě taky!!!

Ať se každý den máme na co těšit a uděláme si to #betterandbetter!

Vaše Helena