Komukoliv nabídku tenhle cheesecake, tak se oblizuje. Mívala jsem z takových dezertů respekt, jakože to nedám, protože to vypadá moc sofistikovaně.

Mamka mě coby holku naučila spoustu receptů a kynutý moravský koláče jsem kdysi měla v malíku. Co víkend, to u nás doma totiž padly i 4 plechy.
Jojo, pečení mě na rozdíl od škrábání brambor bavilo hned, ale časem jsem začala honit tajli. No a jelikož jsem nechtěla mít nakynutej i zadek (co to dalo práce ho shodit, že jo), tak jsem začala objevovat různý jiný možnosti.

Pekla bych teda jako furt, ale strávníků, co milujou sladký, není pořád okolo dost. Navíc i má teenagerka je teď ve fázi „honím tajli“, což mi moc v téhle mojí pečící vášni rozhodně nenahrává. Ale rozumím jí.

Co teda zbývá? Hledat strávníky jinde! Nedávno jsem ho upekla a zanesla na poradu do práce. Hurá a nirvána, jen se po něm zaprášilo.

Poprvé jsem u pečení taky testovala novýho pomocníka. Ani ve snu by mě nenapadlo, že kuchyňskýho robota budu mít někdy doma… Pořád mi to přišlo jako něco navíc, vždyť stačí už to, co mám naučený, včetně těch několika ručních elektronických vychytávek, co používám léta.
Ale každý, i to tajný přání se může splnit. A mně se to teď děje čím dál častějc.
Moje nadšení z Boshe MUM 2 stále trvá a kdybyste si ho chtěly pořídit taky, neváhejte. Na recenze i na tu moji se můžete podívat tady.

Pro milovnice pečení přidávám i tento můj léty prověřený a osvědčený cheesecakový recept. Vytrhla jsem si ho kdysi pradávno z nějakého magazínu a opečovávám jako poklad:

375 g ricotty

375 g smetanového sýra (Philadelphia, Buko apod.)

230 g krupicového cukru (jemnějšího)

3 vejce

1 lžíce jemně strouhané citronové kůry

1 lžička vanilkového extraktu (já dávám i vanilkový cukr)

Na korpus:

125 g máslových sušenek 

55 g mletých mandlí (přiznávám, často je doma nemám, tak namísto toho přidávám porci sušenek)

45 g másla, rozpuštěného (plus na vymazání formy)

Sušenky rozmixuju na drobečky a smíchám s rozpuštěným máslem, aby se vše spojilo. Do vymazané formy (průměr 22 cm je ideál) dávám na dno pečící papír a natlačím stejnoměrnou vrstvu sušenek. Na chvilku pak chladím v lednici.

V robotu mezitím zpracuju směs a naliju na korpus. Aby se mi netvořily bublinky, tak s formou několirát mírně “třísknu” o stůl:-)

Peču v troubě předehřáté na 140 st. celsia asi 70 min. Náplň by měla být po okrajích zlatá a uprostřed se ještě lehce chvěje. Cheesacake nechávám chladit v lednici i ve formě a světový je ještě dva dny po upečení.

Dozdobovat se nemusí, ale mě baví kombinace mátových lístků a borůvek.

Mějte se báječně a ať se vám plní i tajné sny – třeba právě v tyto dny!
Papa,
Helena

Nejsem rozhodně první, kdo vám potvrdí, že běh mu změnil život. A že je to jeden z nejlepších parťáků, kterýho můžeme mít, pod tím se taky krví i potem podepíšu. Když vydržíte a nevzdáte to, přijdou odměny.
O změnách životního stylu se toho hodně píše, ale jak na to, aby to byly změny trvalý? Chce to prostě jít krok za krokem, aby měly ty změny šanci pořádně zapustit kořeny. A nene, ne všechno je boj, spoustu věcí přichází samo a snadněji, než byste čekaly.

Tady je moje DESATERO ZMĚN, za které jsem vděčná a budu ráda, pokud budou inspirovat i vás:

1. Přestala jsem se dívat večer na televizi. Namísto plácání se u televize jsem zvedala zadek a vyrážela ven. I když jsem byla unavená, cítila jsem, jak moc mi i to málo (třeba jen 20 min venku v pomalým běžeckým tempu) dělá dobře. Pochopilo to i tělo. Lepší bylo se příjemně protáhnout a prokrvit na vzduchu a pak o to líp spát, než se z leže od telky převalit do leže v posteli.

2. Začala jsem číst. Denně aspoň stránku. Pak víc a víc. Začala jsem žít jinej svět, bohatší. Napínavý příběhy Agáthy Christie a Dana Brawna vystřídaly knihy od Robina Sharmy a Laurenta Gounella. Přečetla jsem je všechny. V posteli s knížkama jsem si užívala večerní relaxový dojezdy a objevovala jiný pohledy na život a na to, co a jak můžu dělat líp, aby mi bylo ještě líp.

3. Přestala jsem pít. Jojo, dost dlouho mě bavilo dávat si tu dvojku vína a říkat si, že dvojka vína je taaak uvolňující a neuškodí, dyť je to lék, ne? Jenomže jak na co. Zjistila jsem, že bez vína se spí líp. A rozhodně i vstává. (Ps: Puritán nejsem a vychlazený pivo na sluníčku jednou za čas na zahrádce nepřebije nic!)

4. Začala jsem si víc „hlídat“ to, co jím. S pravidelnými výběhy jsem pochopila, co mi dodává energii. Zprvu jsem se zaměřovala víc na to, co jím před během. Ale pak se přidala organizace jídelníčku přes den a zase – šlo to pomalu, postupně a skoro samo. Přirozeně se zabydlelo to, že ten pocit vitality a energie chci dostávat i do dalších chvil.

5. Postupem se přidalo i lepší organizování času. Směrem pro sebe. Naplánovat si kadeřníka, doktory nebo odvoz dcery na kroužky se tam nepočítá. Čas pro sebe je o něčem jiným. S dalšími měsíci jsem pochopila, jak nesmírně vesmírně je důležitý být sama se sebou, věnovat se tělu, duši, svým myšlenkám.

6. I přes nárazový vypětí (to dá rozum, tibetský mnich se ze mě ne nestal a s mým dramatickým nadáním pochybuju, že se tak někdy stane) jsem celkově spokojenější, častěji se jen tak (i pro sebe a sama) usmívám – a fakt i před spaním. A ještě radši směju – přes den. To proto, že přichází víc chvil uvolnění a pravidelně doplňuju energii, kterou jsem třeba před tím dlouho neměla. Všechno do sebe zapadá a zázraky dělají pohyb, kvalitnější pravidelná strava a čistá hlava. Problémy často zůstanou na trati – vyfoukaný z hlavy i vypocený do trika. Udržovat svůj vnitřní balanc, to je ta unikátní receptura.

7. Hubla jsem pomalu a postupně. Už to samo je v každodenním životě dost velkej trhák. Nejen že jsem se cítila sebevědomější, ale jakoby s kily šly i roky dolů. Což se projeví nejen ve změnách šatníku, ale třeba i v chuti jít znovu do nových výzev se šťavnatějším elánem. Jenom jsem musela z hlavy pustit to, že běhám hlavně proto, abych zhubla. Na začátku je to hustej motivátor a třeba i jedinej cíl. Ale pro dlouhodobou výdrž a pro zavedení novýho skutečnýho rituálu to nestačí. Pokud můžu radit, tak znova apeluju: žádný vážení, žádný tabulkový výkony a prudivej bič nad sebou. Prostě svý tempo a svý upřímný a skálopevný rozhodnutí to chce.

8. Začala jsem se zpomalovat a osekávat ostatní věci, učila se říkat ne. Někde ten čas pro sebe musím najít, že jo. Ono to zafungovalo, nastavovala jsem si jiný hranice, učila se znova a znova dělat věci jinak a díky tomu jsem se stala i produktivnější. Přišla jsem na to, jak moc důležitý je obhájit si právě ten svůj čas. Zůstaly priority. To, co je vážně třeba, má smysl nebo je skutečně nezbytný, ne to, co si myslím já nebo ostatní, že ještě musím zvládnout.

9. Pochopila jsem, že s pohybem a smíchem přišla radost a cinkající těšení se. Toho není nikdy dost, chtěla jsem další. To, co mi dřív přišlo jako nemožný, se stalo reálný. Začala jsem si plnit sny a začala navštěvovat kurzy flamenca a dotáhla to až na vystoupení. Udělala si kurz stylingu a z manažerky se najednou stala i stylistka. Pro někoho stále prapodivné profesní rozdvojení, ale pro holku, co milovala hadříky od mala, vášeň a realizovanej sen jako hrom.

10. Získala jsem pocit, že dokážu všechno na světě. Když jsem dokázala tohle a poprala se tam v polích sama se sebou, našla jsem se. Dala jsem nejenom státnice, ale pak taky rozvod, pár nemocí, pár dalších hlubokejch brodů a i ty pandemický samotky jsem proběhala jak to jen šlo. Boží je ten pocit, že vím, že pokaždý sebe i ten svůj zadek dokážu zvednout a vyběhnout. A vrátit se zase svá, vycentrovaná, se vztyčenou hlavou a úsměvem.

No a teď zas vy, ju? Dáte to taky, když se rozhodnete a vydržíte. Kdykoli budete potřebovat, jsem tu a podpořím vás. Ale jinak je to na vás. Na tobě. Tak GO GIRL, nastav si svý tempo a půjde to!

S láskou a chutí dělat život #betterandbetter,
Helena

 Máte už ty svoje zamilovaný džíny? Já asi nikdy nepřečetla tolik návodů, tipů a rad jako právě na tohle téma. Platí to pro období jak „před stylistkou“, tak i v éře „za stylistku“.

V období “před stylistkou” jsem džíny moc nenosila. Měla jsem za to, že v nich vypadám tuctově a že v každejch mám ještě víc valachovitější zadek, ještě kratší nohy, a i víc baculatější stehna. Pokukovala jsem po těch dívčinách, co v džínách vypadaly jako supermodelíny a v kombinaci s jednoduchým tričkem mohly vyrazit na molo. Pokusy najít ty správný jsem vzdala, deptalo mě to. Nosit široký džíny, co by se k mýmu typu postavy jako jediný hodily, mi přišlo jako fatální demolice osobnosti, takže no way.

 

V období „za stylistku“ jsem pochopila o čem to je a začala experimentovat. Teď mám džín stejně jako šatů. Objevila jsem to průlomový kouzlo.

Sdílím tu moje revoluční zjištění a pár osobních tipů, protože tohle modrý lovestory stojí za to prožít:

1/ Buďme k sobě upřímné. Jestli máme větší zadek nebo nám nebyly nadělený nohy Karolíny Kurkový, smiřme se s tím a netrapme se už sakra. …Ve své práci jsem se setkala s mnoha celebritama i modelkama. Každá z nich řeší stejný ženský trable a pocity nedokonalosti, jsou jako my ostatní smrtelnice. Věřte, že i s nimi hledáme xy hodin, co jim bude slušet a v čem vyniknou. Každá jsme originál a když se tak cítíme a efektně zatváříme, na titulce můžeme být všechny.

2/ Hledejme. Takový džíny, co právě nám budou slušet a my se v nich budeme cítit dobře, existujou. Pomozme si v pátrání s virtuálníma pomocníkama, pár vám jich přidávám do tohoto čláku. Jen prosím vás, ráda bych vás ujistila o další věci: doba se změnila, nosí se všechno. Nehoňme se za modlou a ani za trendy, ale nezdřímněme si na vavřínech a po čtyřicítce se neoblíkejme jako královna Alžběta. Ve stylingu vždycky vyhrává to, že vybíráme sice z aktuálních kolekcí, ale jen ty kousky, který zaručeně podtrhnou naše já, naši osobnost a v čem se cítíme dobře. Neopomíjejme fakt, že výsledek ovlivní to,  s čím ty džíny zkombinujeme, protože i ideální džíny potřebujou správný doladění s ostatními kousky. Tvoříme pokaždý harmonickej celek. Buď z těch džín a ze svýho já vytěžíme maximum, anebo z těch božích džín a ze svýho osobnostního unikátu uděláme i přes veškerý urputný ladění myš šedou domácí, nejradši u díry ve zdi stojící.

3/ Chce to zkoušet, zkoušet, zkoušet. Trvá to někdy i pár týdnů nebo měsíců. To je normálka. Mně tahle rada pomohla nevzdat tu túru po zkušebních kabinkách. Je jasný, že džíny na sebe rveme každá, co nemáme místo nohou hůlky, protože se kupujou na těsno (časem bůhžehnej trošku povolí). V pase by měla při zapínání zůstat mezírka na dva prsty. Jen už se teda neprodlouží. Takže kdybyste si chtěly prodloužit nohy, vybírejte takový, na který si patou v ponožkách šlapete a noste k nim high heely. Jasně, jsou i takový ženy, co hledaj džíny, ve kterých budou vypadat plnější a s ženskými tvary. Těm většinou odpadá ten soukací a vysoukací rituál, ale i pro ně anebo právě pro ně platí – představujte si už v kabince, s čím ty džíny zkombinujete. V tom je to zakopaný tajemství.

Pokud nemáte stylistku po ruce, spolehněte se na Pinterest. Tam se můžete vzdělávat, inspirovat a kopírovat. No stress, dělaj to tak všichni – profíci stylisti, modelíny i cool smrtelnice, co udávaj trendy. Teda mluvím o tý inspiraci a dovolenym kopírování, ne o Pinterestu. Ten se mi ale s klientkama osvědčil nejvíc.

Jojo, pravidel vám tady můžu odrecitovat spoustu, ale pochybuju, že si je budete psát a nosit s sebou zápisníček po obchodech.
Jednak jsme holky vizuální a chceme to, co vidíme. Takže ofotit favority z Pinterestu (nebo instagramu atd.) na mobil a vyrazit do obchodů je nejjednodušší.
A jednak – výjimky potvrzujou pravidlo a světe div se, ani jedny z těch džín, co mám na sobě já, bych si podle těch tabulkovejch nařízení správně vybrat neměla. A přece je miluju a rozhodlo to, že jsem nejdřív podobný obdivovala na obrázcích, pak je hledala, pak je vyzkoušela, pak dostajlovala, sem tam se odvázala, a bylo to, že jo.

Závěrem slíbených pár vodítek:
1/ Jak se těm kterým džínám říká? Aneb druhů je mraky, ale tady nebo tady se dozvíte základ. 

2/ Jak se změřit? Přece jen míry potřebovat budete a já našla tuhle super tabulku u mé oblíbené džínové značky Pepe Jeans. Všechny džíny, co mám na sobě, jsou právě od Pepe Jeans – s výjimkou těch posledních černých s dírama na kolenou, ty jsou ze Zary.

3/ Mějte na mysli, že základem je vaše postava. Při volbě střihů určitě nesáhnete vedle, když pojedete podle toho, jestli jste jablíčko, jahoda, obdélník, přesýpací hodiny nebo hruška jako já. Zkoukněte, co vám nejvíc sedne, třeba tady (bacha a pozor, v potaz je dobré brát i další proporce).

Ale jak jsem psala, sama jsem důkazem, že tabulky a pravidla prostě nestačej. Můžete to brát jako kreativní hru a hlavně, nezapomeňte, že důležitý je, s čím ty džíny sladíte.

Když si do hledání v Pinterestu zadáte třeba „nejlepší džíny nebo džínové outfity pro váš typ postavy“ (u mě by to bylo „best jeans outfits for pear body type“), tak máte na míru ušitý výběr té nej světové inspošky včetně variací na kompletní obměny outfitu. Anebo si svůj koktejl stylu namíchejte pod „best jeans for body type“.

Sumasumárum k džínům:  je to jen dílek puzzle v celý skládačce. Když už je vybíráte, přemýšlejte, s čím je budete kombinovat. Není to kousek, který můžete nosit bez rozmyslu. Respektive – můžete všechno, za tím si stojím. Ale proč si z toho, co se nám nabízí, nevybrat to nejlepší pro sebe a proč při tom třeba neporušit i všechny pravidla džínovýho a dresscodovýho světa, když vy se cítíte teď a přesně takhle #betterandbetter?

Hodně džínovýho štěstí s pravidly i bez,

Helena

Dnešní večer mám takový bilancovací. Valí se na mě spousta práce, projektů, nových lidí i výzev. Mám z toho radost, nabíjí mě to. Mnoho věcí se mi daří a jsem s nimi spokojená. A hafo jde samosebou taky úplně obráceně, to dá rozum. Jen si uvědomuju, že některý z těhle opačných situací zvládám o míle líp než „kdysi“.

A proč? Jak jinak, pracuju na tom. Musela jsem přijmout prostě to, že je to celé o mně a že je to nekončící proces. (Chtěla jsem napsat, že je to makačka. A mohla jsem. Protože vážně je!)

Inspiruju se u těch, kterých si vážím, zapsali se do mého života a oslovili i moje srdce. Se svou mantrovou trojicí od žen a doplňujícím výběrem od trojice mužů se s vámi právě teď dělím :

1. Neuměla jsem si ani myslet, natož pořádně vyslovit, co chci. A pak jsem četla od Ivanky Trump příspěvek na facebooku: “V životě nedostaneš nic, o co si neřekneš.” Zavádím to postupně a aby nedošlo k mýlce, není to jen o byznusu. Ale má to svůj význam i ve vztazích. Planá, ukřivděná či oplakáváná očekávání jsou s tímto pravidlem (jednoduše) překonána.

2. Meryl Streep jsem pochopila taky až nedávno, ale tohle zboňuju: „Na některé věci už nemám trpělivost. Ne proto, že bych se stala arogantní, ale proto, že jsem ve svém životě dosáhla bodu, kdy nechci ztrácet čas věcmi, které mě popuzují nebo zraňují. Ztratila jsem zájem dělat radost lidem, kterým na mě nezáleží, milovat lidi, kteří mě nemilují, a usmívat se na ty, kteří se na mě neusmívají.“ Dřív by mi to přišlo možná nabubřelý, ale tipuju, že jsem se právě teď dostala do shodnýho životního bodu. Myslím, že jsem nepřišla o upřímný respekt k ostatním. Jen jsem na pedestal postavila respekt k sobě.

3. Když jsem nevěděla kudy kam a ztratila se ve všem, seděla u mě kamarádka Alenka Šafratová. Mimo to, že mě neustále vede v mém prvním soukromém on-line projektu, lije mi do hlavy know-how a inspiruje neustále k tomu být ještě lepší, dala mi jednu z nejcennější rad:
„Když se (zatím) nemůžeš hnout z místa a cítíš se prázdná, běž a někomu pomoz. Jen tak. Dělej dobrý skutky. Daruj někomu, kdo to potřebuje, co v tu chvíli můžeš. Uvidíš, jak budeš najednou bohatá a plná.“ No, ještě jsem se teda z účtu nikomu totálně nevysypala, ale ve chvílích, kdy se přece jen potřebuju naplnit i jinak než prací, během nebo svou teenagerkou, vyrážím cíleně konat tyhle dobra. Zkuste to taky, funguje to zázračně a smysl života je zpět coby dup.

Aby to nebyly jen ženský moudra, přidám i trojici manter od mých milovaných mužů:

4. Když potřebuju zvládnout stres, pomáhá moje tajně-veřejná láska James: „Zůstaňte v klidu, zbytek se přidá.“ Víte co? Za stres si vážně můžeme samy. To my to dopustíme. To my se rozvibrujeme. To na nás je ten stres zastavit. I ten James, ten ví, že jo. (Mimochodem, každá z nás může mít i ty Bondovy koule. Víte, jak to myslím, že jo. Jde jednoduše zas jen o to si “to” do-vo-lit.)

5. Když mám strach, že se něco nebude líbit ostatním, pomáhám si s Laurentem Gounellem. Přečetla jsem od něj úplně všechno, co u nás vyšlo, a tahle věta je jedna z tisíců podtržených v knize Bůh chodí po světě vždycky inkognito: „Když se jim to nebude líbit, je to jejich smůla. Člověk musí říkat, co si myslí. Poslouchat svoje srdce a ne strach. Pak nemůže mít trému.“ Musím něco dodávat? Přečtěte si to znovu. A znovu. I vaše srdce to s přehledem dá, věřte mu.

6. A když nevím, jestli obstojím? Já už vím, že obstojím, vždycky to nějak dopadne. Vždycky to budu já. A jak jinak, než líp a líp, že jo.:-))) Ale jelikož jsem mimojiné taky ta stylistka, tak mi před každou situací, kdy se ten čertík nejistoty přece jen zkouší ještě ukázat, napadne prvoplánově hláška jednoho báječnýho kamaráda: „Není důležitý jak hraješ, ale jak vypadáš.“ No hokejista, co byste chtěly.
Ale ono i přesně tohle je to geniální. Sice chlapi to mají rychlý a brzo na háku, zatímco my vypadáme dobře až po dvou hodinách a ještě s otekajícíma kotníkama v lodičkách. Jenomže víte co? Někdy to vážně není o tom, co všechno umíme, chceme ukázat a poctivě dokázat. Někdy je to hlavně o tom zůstat ženami.
Je to o tom, že jsme jiné, máme jinou energii a pořád jsme přece hlavně to jemnější pohlaví. Tam na druhý straně jsou Muži. A žádná hlubší filosofie netřeba. Vždyť tak to je a i tak je to v pořádku!:-)

Papa a usínejme s úsměvem i správnou mantrou na rtu a bude to zas o kus víc #betterandbetter!

Helena

Gratulujuuu! Začaly jste! Jste hrdinky!!! Pro mě určitě. Ale buďte hlavně pro sebe. Žádný ocenění světa není tak důležitý, jako to, když se oceníte sama. Věřte, až teď si po těch x-letech znovu a znovu uvědomuju, jak je to důležitý. Ten vnitřní pocit, že vy víte. Jen vy, ty, já víme, jak jsme dobrý. Co všechno jsme zdolaly a zvládly, co nás dostalo až sem. I k tomu anebo právě k tomu zvednout zadek a jít.

Dnes posílám TOP TEN NEJVĚTŠÍCH CHYB,  který jsem dělala já a který doporučuju vám NE-DĚLAT. Věřím, že vám nejen na trati, ale i před či po pomůžou. Především ve chvílích, kdy se vaše vůle začne otřásat.

1. NESROVNÁVEJTE SE s ostatními. Už jsem o tom psala a opakuju to znova. Vážně to pořád patří na první místo! Myslete jen na sebe, na svůj postup, svůj plán zařadit běh do života už napořád, na to, že to půjde a chce to čas. Vůli. Rytmus. Chuť. Jste běžec, i kdyby to byl „jen kilák nebo dva“, co dáváte. Basta. Jdete do toho pro radost. Máte svůj cíl. Ten je nejvíc.

2. NEBĚHEJTE PŘECPANÁ a už vůbec NE NALAČNO. Je fatální blbost běhat na lačno. Tělo musí z něčeho brát. Tohle je určitě zásadní, nepodceňujte to. Samy zjistíte časem, že vám vážně dělá dobře jíst přes den pravidelně a v menších porcích, protože energie se doplňuje přirozeně a poznáte to právě na svých výkonech zaručeně.

3. NEODKLÁDEJTE VÝBĚH, protože právě něco… A to něco se hodí, že jo. Nenenene. Naplánujte si v hlavě nebo na papíře další termín, kdy na to půjdete. Dáte to zase pozítří nebo popozítří? Tak si to napište do diáře. Oznamte to ostatním. Dodržte to. Jakmile začnete výběhy odkládat, protože něco bylo přednějšího, je to konečná. Výjimky jsou, to je jasný. Ale ne pravidelný výjimky. Takhle to nefunguje.

Jo a že jste dneska unavená? Trasa se dá i projít. Pravidelnost a kontinuita (sakra, jiný slovo ne a ne najít) jsou mrchy. Ale ony ví.

 4. NEZAPOMEŇTE  NA PROTAŽENÍ. Během se zkracují časem i svaly a přesto, že je to nejkomplexnější aerobní pohyb, nepodceňujte to hned ze začátku. Jak já? Klasika. Samozřejmě že jsem se neprotahovala.  Před určitě ne, vždyť jsem se pořádně ani neohnula, že jo. A po jen tak zlehka, hlavně ty táhnoucí stehna a bloklej krk. No jo, jenomže po pár měsících byste na to stejně přišly, tak jako já. Výběr svých oblíbených protahovaček pošlu jako dáreček tento týden v dalším newsletteru.

5. NENADÁVEJTE SI furt, ale chvalte se! Taky jsem si zprvu nejdřív nakládala. Neměla jsem ráda ani ty svý faldy, ani funění, ani to, jaká jsem zřícenina. Fáze nasrání před je v pohodě, to k tomu patří a nabyla jsem dokonce upřímnýho přesvědčení, že je nutný – zvlášť pro nás, co jsme byly furt za hodný holky a tohle se nedělalo. Ale jakmile to jak z papiňáku pustíte ven, má to zázračný účinky. To se pak panečku zvedá zadek jedna nasraná báseň. Ale brzy naskočte do režimu pochval. 

Chvalte sebe samotnou: „Jo, jsi dobrá holka. Dáváš to. Dneska jsi to zase dala, jsi lepší a lepší. Vyběhlas už po pátý, po dvacátý, hurá, běháš už tři měsíce. Hustá jsi!“

6. NEPŘEPÍNEJTE SE, na trati jsou dovolený přestávky. …jak já se zbytečně mučila, přece když zastavím a protáhnu se, nebo chvíli zase půjdu, tak už jsem ten okruh nezvládla… už nejsem běžec, bééé…  Prdlajs. Zvlášť zezačátku, kdy tělo není zvyklý na ten pravidelnej pohyb, si ty přestávky dělejte. Protáhněte se, rozhlídněte se po okolí anebo u toho klidně pro ostatní dělejte, že vybíráte jinej song na spotify nebo že vám právě někdo volá. Všechno je dovolený!  Pomůže vám to získávat i tak kondici a výdrž. Chodíte ven objevovat novou radost. Najednou i samy od sebe zjistíte, že nejen že vám nedělá problém zvedat zadek a jít, ale taky běhat bez přestávek.

7. NEVAŽTE SE  a NEPOZORUJTE SE. To je taky dost dobrá hovadina myslet si, že po každým výběhu nebo po dvou týdnech pravidelnýho pozorování se uvidíte rozdíly. Jen se prudíte. Zakažte si třeba měsíc nebo dva stoupat na váhu a pozorovat se, ju? Až pak se proměny dějí. (Nejsem nutriční poradce nebo expert na hubnutí, kde se berou v potaz různý zdravotní aspekty a třeba hrátky s váhou a metrem jsou důležitý. Ale věřím, že se chápeme:))

8. NEŘÍKEJTE si „NA TO NEMÁM“. Mozek to slyší, to je vědecky dokázaný. Říkejte si správný povzbuzováky, afirmace nebo motivační hlášky – jakkoli to chcete nazvat. Já si říkala asi nejčastěji „dám to“, „mám dost síly” (neříkám sama sobě „už nemůžu“, nenene), “jsem zdravá”, “moje tělo je zdravý” atd.

Neříkám si – což je u mě teď aktuální – „bolí mě koleno“. Kdykoli se totiž zaměřím na bolest a začnu si říkat, jak to bolí a co kdyby atd., jen to posiluju. Ale když si začnu do klusu opakovat, že moje tělo je zdravé a silné, bolest mizí. Nemagořím a třeba tohle jsem odchytila od Marisy Peer. A ta myslím fakt ví.

9. NEMRAČTE SE  furt. Až se proběháte z fáze „nečumte na mě, jsem tu inkognito a sere mě celej svět“, zvedněte hlavu a zasmějte se. Zprvu třeba jen samy sobě. Dost široce a hlavně upřímně. A pak se usmějte i na protiběžce. Je to taaak uvolňující! Jasně, ne každej vám to oplatí. Ale sejde na tom? Ten správej srdcař v protitrase se vždycky najde. Jen počkejte, jak to s váma zamává, až vám začnou mávat na oplátku.

Já teď na trase potkávám hafo holek, dívek, žen, který jsou ve fázi nečumte na mě, jsem tu inkognito. Podle rudých lící, zajíkání a specifických vlajících pohybů jsou přesně tam, kde já kdysi před téměř už 6 lety. Tolik se těším, až některá z nich zvedne tu hlavu a podívá se na mě. Tolik se těším, až jí mávnu. Tolik bych chtěla, aby věděla, že jí neskonale fandím, že vím, co prožívá, a že jí fandím možná víc, než kdokoli, koho zatím na trase potkala.

Mávám i vám všem. Díky za zprávy a teď už i za fotky z vašich výběhů.
Pokaždý je to pro mě ta nejhezčí odměna a pokaždý se těším, jak budu moct znova napsat: Jsi hvězda!!! Love you!!!
Držím ti palce, vydrž, bude to každý den #betterandbetter!❤️

S láskou,
Helena

…a nene, na desátý bod jsem nezapomněla, berte ho jako dovětek a zkouším vaši výdrž, tentokrát ve čtení románů:-)

10. Jestli jste v bodu zlomu, NEDĚLEJTE RADIKÁLNÍ ZMĚNY VŠEHO NARÁZ, byť je toho spousta, co vás štve – v denním režimu, v pohybu, v jídelníčku, v šatníku, chování, partnerovi, práci atd. Všechno najednou je dost velká nálož. Začněte se vším postupně, běh vám pomůže a je to super trenér, kouč i lékař. Ono už to rozhodnutí ke změně je zásadní a mění to vážně všechno. Ale ne naráz, páč hrdinky končej na kapačkách nebo v Bohnicích, že jo.;)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Někdy jde všechno samo a někdy je to skládání vagónu uhlí. Měla jsem to samý a mám to občas i teď. Hodně záleží na tom, jakej mám za sebou den, jestli jsem se zvládla dostatečně a výživně najíst (knedlíky nejsou výživa, to víme, a běhat na lačno je fatal nesmysl, to už víme taky, že jo). Pak taky jestli jsem vyspaná, vystresovaná, vytočená nebo happy, jestli jdu už třetí den po sobě anebo jsem právě měla tři dny běhací pauzu. Takže sem tam nevíš, jaký to cestou bude. Jistý je jedno – že na trati se to vylepší a opojný pocity štěstí ke konci přijdou vždy. Vždy na entou.

Nevím, ve které fázi namlouvání jste teď s během vy, ale často dostávám úžasný zprávy, že jste začaly. Ale co vím, tak že po úvodní fázi kuráže a prvních výbězích přichází krize. Proto vám posílám další várku tipů, co u mě fungovalo a funguje doteď. Důležitý je krizi zvládnout a pokračovat. Je přirozená a dobrá. Posune vás dál a děkujte za ni.

KDYŽ ZAÚTOČÍ LENORA
1. Ze začátku se mi samosebou taky nedařilo zvedat zadek s nadšením. Jak mi to hlásíte i vy, občas to stálo hodiny přemlouvání se. Nikdy jsem ale nelitovala a čím víc toho za sebou budete mít, tím lepší to bude!
Mně zafungovalo říkat si „běž, dyť seš běžec“. Psala jsem o tom v minulém příspěvku. Začněte to o sobě rozhlašovat a už v začátcích. Prostě jsem začala s během a basta, žádný pochyby!

Dostaňte se do role, že JSTE BĚŽKYNĚ. Podvědomí to přijme a už v tuhle chvíli vám bude pomáhat.

A pak – přece víte, že když pár dní běžci netrénujou, jako by se pak s fyzičkou zase vrátili o míle zpátky. No a jelikož už víte, co vás stál začátek a nenene, zpátky do pozice nula nechcete, tak dalších 20 minut se zvládnout dá, že jo?

2. Pro ty z vás, kterým je to málo, doporučuju speciální posilovák pro vůli v podobě knížky Pravidlo 5 vteřin od Mel Robbinsové. Není to žádná bichle a čtení je prima. Skrývá až banálně jednoduchý pravidlo, jak se do věcí pustit. Funguje rozhodně i pro jakoukoli jinou činnost, do který se vám ukrutně nechce, máte z ní strach anebo ji úspěšně odkládáte. Tahle knížka mi přišla do cesty mnohem později, ale zavádím to pravidlo kde se dá a velkej nápis mám i v kuchyni na nástěnce

KDYŽ SE TO NA TRATI NUDNĚ VLEČE
Aby se nedostavila nuda, doporučuje se střídat trasy. Dál najdete hafo běžeckých plánů, co a jak střídat, jak rychlý si dát běh v pondělí, jak dlouho a jak rychle běžet v úterý, čím to proložit ve středu, který cviky a v jakým počtu doplňovat ve čtvrtek a tak dále a tak dále. No, přesto že jsem organizátorka tělem i duší, podobně detailních rozvrhů se sprintovacími úseky jsem si v práci, doma i při studiu užila dost. Takže je jasný, že můj výcvikový plán skončil přečtením pondělí.

Jak se teda poprat s nudou? Já měla běhací trasu jednu. Mezi polema se zajícema mi bylo fajn. Když jsem vychytala správný dny a hodiny, nebylo tam pak narváno. To bylo koneckonců to, co jsem začala milovat. Stalo se to mojí trasou. Mojí jistotou.

3. Zprvu sem si počítala do stovky. Co stovka, to flák chůze, co další stovka, to popoběh. Měla jsem ráda to, že vím, ve který části okruhu jsem a kolik mi zbývá. Dávala jsem si pak v duchu úkoly – tak ještě k támhle tomu stromu. A teď kterej keř je nejdál, tak k němu. Až mě bude míjet tamten borec s fotbalovejma podkolenkama, tak si dám padesátku s vzorovým dýcháním a vtaženým břichem. A hle, měla jsem o zábavu postaráno, tak to taky určitě zkuste! Dalších 100 metrů máte co dělat a jak ten borec vypadal nakonec ani nezvládnete monitorovat.

Celou dobu jsem si udržovala jedno spíš pomalejší tempo a když jsem zjistila, že dohlídnu na konec, začala jsem teprve se sprintem. Do cíle jsem se vyburcovala k nejvyšší rychlosti. V tomhle momentě si pak myslím začaly pravidelnějc dostávat zabrat i břišáky, protože jsem celý tělo totálně začala zatínat.
(Střídavý sprinty už zezačátku trasy v prvním roce ab-so-lut-ně nepřipadaly v úvahu. Přece když se vystřílím s energií už na začátku, co budu dělat uprostřed trasy? Kdo mě tam najde a donese domů, že jo?:)

4. Když začalo být i to odpočítávání do stovky nudný, přidala jsem do vnitřního monologu afirmace. To budete koukat, co to s váma udělá, až si je fakt zažijete. Trasa uběhne jako nic. Jo, a doplnila jsem to i tím, že jsem si na rukách odpočítávala prstama. Hele, je to easy: z pěsti uvoníš palec, v duchu nebo polohlasem si říkáš „každý den se cítím líp a líp / better and better“ a opakuješ to s ukazováčkem, prostředníčkem atd. A fuuurt dokola. Jasný?.-) Afirmaci si můžete nastavit jakoukoli. O mých dalších oblíbených napíšu někdy příště.

KDYŽ UŽ DOCHÁZÍ SÍLY
5. V tu chvíli je nejhorší říct si „já už nemůžu“, nedejbože vzdávám to. To ať vás ani nenapadne vám nařídit nemůžu, protože i mě takový podlý myšlenky prostě přišly. Ale uvědomte si jedno – máte právo na odpočinek. Máte právo na zastavení se a prodýchání se. Máte právo se rozhlídnout po okolí a protáhnout se. Pořád jste běžec a pořád děláte obrovský pokroky, i když si to samy v tu chvíli nepřipouštíte. Věřte tomu, že JO.

V krajní mezi, kdy zápasí vůle s omdlívajícím tělem doporučuju se pořádně nasrat. A nebát se toho a jít do toho se vším všudy. Je to divný, co píšu. Celej život jsem za slušnou hodnou holku. Uměla jsem zatnout zuby, bejt naštvaná, zvládnout nemožný, ale pak jsem si to šla jednou za čas do kouta vyčerpaně vybrečet. Správný nasrání je fakt o něčem jiným.

V polích jsem to poprvé pustila ven. I jsem si vážně zařvala „doprdele já to dám!“. Byla tam schovaná směsice všeho, co se dělo v mým životě. Jen nad tím vším byl nápis: tenhle boj je s mým vlastním já, novým já, a ten zvládnu. Tečka. Pardon, vykřičník.

Dávala jsem si dílčí „úkoly“ – například „Když dneska doběhnu tenhle okruh, dám i ty šílený státnice. Doprdele, sakra, já to dám!“
Tohle vyřvaný na plný koule je taaak uvolňující… S tou únavou a pomyslným utrpením jde s tímhle procítěným pokřikem všechno ven. …nedělali něco obdobnýho už v pravěku? Neposunuli jsme se pak vývojově zas o kus dál?

6. A jelikož jsem se rozepsala už dost, poslední rada bude stručná: Když už máte pocit, že jste na dně a rozhodně nemůžete, tak já i mnoho dalších vám potvrdí, že můžete. Je to JEN pocit. Máte v sobě totiž ještě nejmíň 30 procent schovaný síly. To je potvrzenej fakt. To jako fakt. Zapracujte v tu chvíli se svým myšlením. Vzchopte se, řekněte si to a běžte dál. Dosprintovat do cíle pak nemusíte, ale dáte to.

Nejde o rychlost, ale o to, že tu schovanou sílu začínáte dolovat ven. Pak teprve budete na sebe pyšně zírat. A já s vámi.

Tak mi zase dejte vědět, co vaše zadky. Moc se těším na vaše zprávy. Díky vám mám i já svý dny zase o míle #betterandbetter❤️ a to je tralala nejvíc!!!

S láskou, 
Helena