Myslím, že někdy k prvnímu kroku pomůže náhoda. A ta jak víme neexistuje. Protože jinak plánovat a snít, to můžeme furt.

A běh? Ten bych nejradši virtuálně a detailně plánovala do aleluja. Od puberty jsem ho nenáviděla. Ve škole jsem v něm zaujímala pravidelně výsadní poslední místo.  Holt zadek byl těžkej jak pytel písku a stehýnka (no žabí nebyly, ale zdrobněle to zní líp) plácající se jedno přes druhý mi to taky neulehčovaly.

HLAVNĚ NA VZDUCH

Končila chladnější část jara, hlava se mi zdárně vařila ze skript, státnice se blížily. V práci kolotoč, doma dusno. Při odkládání oversize svetříků se z dvoumetrového zrcadla na chodbě stal úhlavní nepřítel. Jako by nestačilo vidět svůj obličej v koupelně po ránu.  Jestli mám tohle dát, tak prostě potřebuju na vzduch. Vyrazit se svou polovičkou a dcerou na prochajdu se jevilo jako dobrý kompenzační nápad. A stejně potřebuju dostat do obličeje trochu barvy, na tu zelenobílou už se nedá koukat.

PŘIŠLO TO

Pojď, popoběhnem, aspoň to zkusíš, byla koneckonců i dobře míněná pobídka. Cože??? Jako teď??? Nooo, tak jo… Ale takhle? V tomhle jako? No dobře teda.

Na kopečku za domem, když se ztratíte z dohledu sousedských oken, bylo příznivo.

 Jupí, já běžím!

Deset metrů. Docela to jde.

Dvacet metrů. Ale jo.

Třicet metrů. Uf, zvolni.

Čtyřicet metrů. Sakra.

Padesát metrů. To snad ne…

Šedesát? Už ne.

Sedmdesát… Ani náhodou. Chci umřít. Hned.

Běžte napřed.

Klidně běžte.

A nečumte na mě!

Závěr po nekonečné půlhodině byl, že tento indiánský způsob procházky rozsekaný na padesáti metrový přískokový a padesáti metrový šnečí kusy, je výkon hodný ovací. Máma je dobrá, tleská se. To, že si celou dobu připadáte jako upocený ocas přední duracell dvojformace, který by snad bylo lepší i odříznout a nechat ležet tam někde, si necháte pro sebe. Honem tu ostudu smýt do sprchy.

CHVÍLE PRAVDY

Když se dostatečně vyspíte a zvážíte všechna pro a proti, nebylo to zlý. Bylo to příšerný. Sebevědomí dostalo na frak. Ale! Mozek se okysličil. Tělo pookřálo. Co pookřálo, cítila jsem ho. Svaly tam jsou, žijou!

Heleno, něco dělat musíš, dyť takhle se rozkydneš a nervově rozpadneš, znělo mi v uších. Když by u toho nebyli ti dva, tak se to zalykání vzduchem s pocitem, že „něco“ pro sebe dělám, dalo snýst, ne?

Rozhodnuto. Naštvala jsem se. (Upřímně –  spíš to bylo Nasrání. To je o level vejš. Ale ještě se trošku stydim tohle slovo veřejně používat, i když v soukromí se osvědčilo nejvíc.) Na sebe a na všechno. Příště znova. Hlavně ale tentokrát beze svědků!

Co mi na úplným začátku pomohlo a může pomoci i tobě?

1/ Uvědomila jsem si, že jsem dlouho v zákopu a že mi to nedělá dobře.

2/ Potkala jsem se s motivací, která konečně zabrala.

(O zákopu a motivační ráně mezi oči se dočteš v díle prvním.)

3/ Neplánovaně jsem se rozběhla. (Říkejme tomu pohybu tak.)

4/ Zkousla jsem tu osobní tragedii. A naštvala se. Pořádně!

5/ Rozhodla jsem se. Zkusím to znova.

O prvním samostatným výběhu zase příště. Bylo to vážně vtipný.

Ať se každý den máme na co těšit a uděláme si to #betterandbetter!

Vaše Helena

Běhání pro mě  bylo utrpení už puberty. Nudilo mě to a nešlo mi to. Ale dala jsem to. Za tu dobu jsem natrvalo zhubla 8 kilo a pravidelný výběh je pro mě tak samozřejmý jako pít ranní kafe. Potvrzuju, že jediný, co funguje, je zvednout zadnici a jít.

V ZÁKOPU

Jasně, že nejdřív milionkrát slyšíš a čteš chytrý slova o výstupu z komfortní zóny, klíčovým prvním kroku, výzvách. Snažíš se namotivovat a nasosat co nejvíc inspirace. Bylo to tak i se mnou. Upřímně jsem ty motivační řeči začala i nenávidět. Ze svýho zákopu jsem totiž dál s obdivem sledovala, jak ta anebo ten to či ono dokázali, jak jim to jde. Jak jsou cool a jak jim to sluší. Najednou je z toho depka. Dokonce že bych i zazáviděla?

V ZÁPŘAHU

Coby vytížená nakopnutá managerka, máma, co si dálkově dodělává vysokou a z poza Prahy denně dojíždí do práce do centra, jsem měla čas vypočítaný na minuty. Z bezbřehýho pocitu dokonalýho perfekcionismu, jak to zvládám, bych si mohla dát metál. Večer jsem končila s uvolňující dvojkou vína, víkendy jsem téměř prospala anebo se utápěla ve skriptech. Vše ostatní na nule, relaxovala jsem přece v posteli. Krása, ne? Kupodivu jsem měla pocit, že jsem v jednom kole, ale zadku, stehnům a polštáři pod pasem to evidentně jen svědčilo, těm se panečku blahobytně dařilo.

POKUS JEDEN ZA DRUHÝM

Že to tak má většina matek a žen kam se jen v okolí podíváš, je dostatečně konejšivá ukolébavka. Po porodu jsem svých 20 kilo navrch dlouho nemohla shodit. Pak se to s režimem v práci nějak rozhýbalo, ale přece jen bylo pořád 10 kilo nahoře. Moje typizovaná hruška nosila na vrchních partiích velikost 36 a do kalhot a sukní se soukala ve velikostech 44.

Pokusy o návrat k cvičení se konaly. Odrbaný úvodník „dřív jsem cvičila aerobic a chodila na spinning, ale teď je to sodoma gomora a jdu k vám na zkušební hodinu“ slyšeli na vícero recepcích od různých fitness továren, přes jóga studia a nakrmila jsem tím i pár osobních trenérů v individuálních lekcích. Selhaly i pokusy pustit si doma youtube a prostě si aspoň tu půlhoďku dát. Dokonce i vlastní domácí profi spinning kolo jsem měla.  Luxusnější věšák na prádlo si těžko představit.

Jak to je možný, že u ničeho sakra nevydržíš a nic z toho na tebe nefunguje?… A pár let bylo takhle pěkně v čoudu.

MOTIVACE ŠOKEM

Pak to přišlo. Konstelace planet zřejmě byla víc než příznivá a v kanclu se objevila Jana. Vynikající novinářka a bloggerka, co se přestěhovala s manželem do Ameriky. Dříve jsem ji několikrát potkala, byla externí součástí pracovního týmu. Sledovala jsem její články, přispívala na náš web. Věděla jsem, že začala běhat a že se chystá tam někde za oceánem na maraton. Fandit a přát úspěch jsem ze srdce týhle báječný holce dokázala, ale jinak to šlo mimo mě.

Jana vešla. Byla poloviční. Poloviční!  Tý jo, spadla mi čelist. Nikdy na to nezapomenu. Setkání s proměnou proběhlo šokem. Vypadala fantasticky a jediný široký rozměr na ní byl její úsměv. (Prsa nepočítám, na ty nehraju.) Takže běh. Ten funguje. Ach bože, proč zrovna běh?!?!?

…

Ještě jsem nevěděla, že to dám. Běh jsem totiž nenáviděla už od mala. 

Ale něco do sebe zapadlo.

Přejedla jsem se sama sebe. Vlastního zákopovýho stavu. A dostala tu správnou ránu mezi oči.

Třeba to bude mít taky tak. Vlastně si přeju, aby jo. Stojí to totiž za to!

…

Pokračování příběhu se dočteš v díle druhém. Svůj postup, jak nejen začít, ale u běhu i vytrvat, jsem pilovala krok za krokem. Svoje vychytávky a fígle zpracovávám do motivačního programu, který bude za pár týdnů hotový. Mým cílem je brát to s humorem a ukázat vám, jak jsem se jako běžec ultralajk poprala se svými mindráky i bariérami sama. A že jich bylo. Ale bylo i tolik momentů, kdy mě běh podržel a odměnil, že věřím, že to smysl má. Třeba právě i pro tebe.

Pokud tě něco napadá, co bych měla do programu zařadit, dej mi vědět! Upřímně ráda to do scénářů zařadím.

Ať je každý den zase o kus #betterandbetter!

Helena