Můj oficiální sólo výběh se dá srovnat k randeti naslepo. Nevíš, jestli se z neznámého vyloupne ohromující James Bond a láska jako trám, anebo se z toho vyklube uslintanej Luděk Sobota, kterýho nechceš už pak vidět ani v televizi. Důležitý je, aby ti to slušelo a abys ty byla svá a dala průchod svýmu lepšímu já, že jo.

Měla jsem nový běžecký boty. To byla nutnost, s těma to přece půjde lehčejc. Zbytek jsem nějak slepila do černočerný, ta zeštíhluje. Nejdůležitější byla hned po botách stejně mikina ovázaná kolem pasu (to břicho a zadek se tím pádem určitě staly neviditelný), kšiltovka a brýle. Je třeba se důkladně maskovat, bůhví, koho potkám.

Okruh v polích u naší vesnice se v dubnu bohužel hemžil jak o vánocích na Staromáku. No potěš. Ale holt už jsem tady, takže do toho. Nohy ztěžkly klasicky asi po 100 metrech, dovláčela jsem je asi do 300. Rudá jsem musela bejt až na zadku, snad jsem nesvítila i přes mikinu.
Když jsem minula možná desátý známý, co mi kynuli, uvědomila jsem si, že se automaticky chytám za hrudník a hluboce se zajíkám. Věřím, že to vypadalo dostatečně efektně. Možná jsem vypadala, jakože jsem už oběhla naši vesnici tak tisíckrát a teď si dávám jen vydechovací kolo. Kéž si to myslí, prosííím…

Nasrat. Nevzdám to. Nejde to. Teď to nejde. Půjde to. Tak zaber sakra. Těm, co mě předbíhaj, to běhá samo. A tahle svižná maratonka má dokonce větší zadek než já??? Nasrat. Taky mi to půjde. Prostě půjde!

Rozhodně jsem ani náhodou nemyslela na žádnou techniku běhu. Dávala jsem hlavně pozor na to, aby levá noha nezapomněla střídat pravou. Nejvíc jsem koukala do země a reflex se zajíkáním a přidržením srdce jsem aplikovala při každym dalším střetu s běžeckejma srnkama. V tu chvíli jsem se i přese všechno snažila trošku zachovat zbytky hrdosti a pokud možno se aspoň vzpřímit.

Nejdůležitější je to nevzdat. Střídala jsem kusy chůze a popoběhů tak, jak mi to vyšlo. Myslím, že jsem si u toho počítala v duchu do stovky. Co stovka, to flák rychlé chůze, co další stovka, to popoběh.

Když jsem se doma podívala do zrcadla, bylo zřejmý, že rande naslepo se vydařilo. O rudolící upocenou Helenu by si možná nakonec ani ten Luděk Sobota kolo neopřel. Pocity se slily v mišmaš. Naštěstí zvítězilo to, že JÁ ZAČALA. I přes ty lidi jsem to dala. I přes tu bídnou výdrž. Ale co holka chceš, když jsi deset let pořádně nic nedělala. Tak zítra znova, ju?
…

A proč vám to píšu? Abyste věděly, že v tom nejste samy. Že každej někdy začínal. Že se možná taky cítíte bídně, nejde to a táhnete svý nohy za sebou. Že máte mindrák ze zadku, z toho, jak vypadáte nebo jak se cítíte. Ale to je normální!!!

Jestli za sebe můžu radit, tak:
1/ Se pořádně a furt motivujte!
Chcete změnu? Chcete zhubnout? Chcete se cítit líp? Samo to nepůjde, začíná to pohybem. Ten vážně zafunguje jak na tělo, tak na duši. Všechno to do sebe zapadne. Těšte se na to. Děláte pro sebe to nejlepší.

2/ Nezatracujte běh!
Teď ho nemáte rádi a teď to nejde. Ale funguje! Jsem toho já důkazem a taky mnoho dalších. Je možný si ho zamilovat a už se ho nevzdat. Nedejte na první, ale možná ani na desátý dojem. Vydržte. Vydržte. Vydržte.

3/ Vykašlete se na mindráky a naserte se!
Sebekritizování, sebezpytování a vlastní lítostivá nespokojenost je k ničemu. Nevzdávejte to! Po čase vám dojde, že jste všem okolo úúúplně jedno. Kolik jste už uběhla a proč jste tak splavená nikoho nezajímá. Já si pod čepicí a s brýlema vytvořila svůj svět. Svůj svět počítání do stovky.  Broukala jsem si to i jako melodii, občas proloženou skvěle fungujícím “doprdele” anebo “to dáš sakra”.

A dala jsem to.

Příště nahodím něco k tomu, jak jsem objevovala techniku běhu, kolik jsem uběhla po prvních měsících a jak jsem nalítla na spoluběh.

Ať se každý den máme na co těšit a uděláme si to #betterandbetter, nikdy nevíš, jestli toho Jamese Bonda náhodou nakonec nepotkáš!

Vaše Helena

Od určitého věku (rozuměj po čtyřicítce, že jo) jsem začala dělat kompromisů v pohodlí míň a míň. Navíc, pokud mám být celý den v poklusu, nemůžu se neustále kontrolovat, jestli někde něco neleze, nekrčí se a neškrtí. Znáte to? Pohyb na nohou občas střídá pohyby v předklonu i v podřepu a jestli chcete působit elegantně, zvládnete to i v teniskách, když stáhnete zadek, vypnete prsa a kráčíte vždycky s úsměvem a středem.

Kombinace manažerky, produkční a stylistky na volné noze bylo přesně to, co mi umožnilo zmixovat všechno možný. Pro dny v poklusu, kdy toho za den musím stihnout víc, jsem se ustálila hlavně u kalhotových variací, byť jsem od puberty holka šatová a sukňová. Pokud jsem po poletování po place měla nastoupit na jednání, stačilo sem tam vytáhnout z kufru auta lodičky a sako a šlo se.

Na černo bílou kombinaci nedám dopustit a pořád mi svým způsobem přijde nadčasová pro všechny typy. Pak stačí už jen třeba výrazná rtěnka plus lak na nehty, kabelka či kabela se zajímavým detailem anebo výstřednější brýle a je to.

Pro inspiraci jsem pro vás vybrala moje tři nejoblíbenější poklusový outfity:

1.

Teprve v tomhle věku jsem pro sebe objevila overal. A nemůžu si ho vynachválit. Ten, co mám na sobě, jsem kupovala předloni na asosu a už je vyprodaný. Ale stačí si do googlu zadat černý overal a uvidíte aktuální nabídku všude možně. Na plac jsem k němu přidávala kabelku (klasický látkový pásek jsem vyměnila za kabelku s páskem) ze Zary a bílé Adidas tenisky. Jen pozor na střih overalu samozřejmě. Ne každý je takhle pohodlný a pokud si v něm nedokážete pohodlně taky sednout, můžete celý den trpět víc než v korzetových šatech za doby viktoriánský.

2.

Opět teprve až teď, když se mi srovnala postava (a stehna se zadkem především) díky běhání, jsem si dovolila koupit bílý džíny. Samozřejmě strečový – tedy mírně pružící. Bílý spodní díl jsem nosila asi tak často, jako jedla ústřice. Což znamená, že to byl vždy spíš náhodný a zcela výjimečný slizký výstřelek. Bílá bude prostě vždycky rozšiřovat a já coby typická postava hrušky jsem si ji prostě zakázala. Ale když celý život nosíte spodky tmavý, je taaak osvěžující to sem tam prudce změnit. V kombinaci s delším černým sakem Zara jsem si to i přes stále plnější stehna, která to sako báječně vykrylo, vybíhala bez obav.

3.

A do třetice je tu jednoduchá kombinace bílého trička do V s černým nátělníkem plus černé džíny. Pod bílé tričko (nebo jakýkoli bílý top) se doporučuje nosit zásadně tělová podprsenka (nikdy ne bílá prosimprosim, moc prosim). Pokud se ale pustíte do vrstvení, kreativitě se meze nekladou. Já zůstala u kombinace bílého decentně prodlouženého bavlněného trička z Forever21 s černým nátělníkem s krajkovými lemy z Tezenis. To tričko má geniální střih, je střídmě projmuté a výstřih do V je hlubší, ale přesně tak akorát, aby z něj krajkový lem nátělníku minimalisticky vykukoval. I když je pravda, že po pár vypráních se to tričko vytahuje (za cenu asi 250 Kč jsem ale nečekala, že vydrží na věky, že jo), tak pořád jsem nikde nenarazila pro tuhle dvoukombinaci na lepší. Jasně, na nic světobornýho to nevypadá, ale ráda bych v tomhle případě upozornila na to, že vážně není tričko jako tričko.

Historku o tom, jak mi kdysi jeden pan režisér při kostýmní zkoušce na mou první reklamu povídá “Helen, jak vy můžete dělat styling, když chodíte furt v černý!” si nemůžu odpustit ani v tuto chvíli. Teď se směju, ale kdysi jsem tam stála docela paf. Černá je přece klasika nad klasiky, a nejen pro fashion svět. Je střízlivá, multifunkční, jste v ní chic i nenápadná. Má prostě všechno… Tehdy jsem tuším začala něco blábolit, abych se nějak obhájila. Po pár letech vím, že jediná odpověď tehdy měla být: “Protože se mi líbí. A fakt moc!”

Ať se každý den máme na co těšit a uděláme si to #betterandbetter třeba v černo-bílý variantě, ale ať je to naše!

Vaše Helena

Někdy se to lehce řekne, stanov si cíl a půjde to. Inspirace a informace o tom, jak si takový cíl stanovit, co je ideálně spojený s vášní nebo velkou touhou, takový ten snový, co mě nenechá v klidu a pořád se ho držím a jdu za ním, nikdy to nevzdám atd., ty najdu všude. A coby markeťačka můžu i o půlnoci zarecitovat ze spaní, že by měl být konkrétní, měřitelný, dosažitelný, realistický a časově limitovaný. Jó, nastavit si dobrý cíl, to je základ. Skoro umění, řekla bych.

Nedávno jsem slyšela zajímavý námět, který byl přesně o tom, zda vytyčený cíl je ale skutečně ten správný. Ups, to jsem zbystřila!  Týkalo se to osobních cílů a šlo o to, jestli se náhodou moje cesta za ním nestala bičovací prudou (takhle to tam určitě neřekli, ale význam to mělo stejnej) a má neschopnost pohybovat se k němu všudypřítomnou výčitkou.

Přivedlo mě to k téhle vypostované myšlence a aby bylo zřejmý, co tím myslím, uvedu příklad právě z mého běhu:

Určitě vím, že kdybych si na začátku nastavila ambiciozní, ale stále zřejmě realistický cíl, že do měsíce budu běhat 5 kilometrů a zhubnu 5 kilo – což většina běžeckých kurzů a profíků na netu taky slibovalo a marketingově bych si to vzorově odfajfkovala, tak to pro mě bude v mý situaci (práce, vejška, malá dcera, umlácenost z dennodenní rutiny a přirozený odpor k běhu) děsnej a už dopředu vlastně odpudivej záhul. Naježený chlupy mi naskakujou ještě i teď. Cítila jsem tehdy, že by to byl další z pokusů, jak ukázat, že se dokážu zapřít a že to dám. Ale motivační to pro mě tehdy nebylo ani omylem.

…Ne že bych nechtěla běhat dlouhý tratě pružně jako laňka a ještě k tomu s vyrýsovanou postavou pobřežní hlídkovačky prakticky hned. To kdyby šlo, tak doma máchám tím kouzelným proutkem co to dá, to jako fakt. Ale bylo mi jasný, že radikálních řešení a pokusů s těmito frekventovaně užívanými cíli jsem vyzkoušela mraky, profi vedení a placené lekce nevyjímaje. Všechno k ničemu.

Tak jsem si to v tý hlavě musela přeskládat. Nastavit a pojmout ten cíl a cestu k němu jinak. Aby to bylo dostatečně „velký a snový“ a přitom právě pro mě a v mý životní situaci i  realistický. Aby mi to konečně dávalo smysl a nefungovalo to jako nárazovka, ale skutečnej dlouhodobej vytouženej cíl, na kterej se opravdu těším.

ŘEKLA JSEM SI, ŽE CHCI:

1. Pravidelný pohyb po těch 10 ti letech zase vrátit do života.
2. Aby se pohyb stal zas běžnou součástí mých dní a že se i začnu cítit líp.
3. Přestat s výmluvami, protože běhat můžu kdykoli jakkoli podle mýho času. (Rovnici běh=odpor jsem si zakázala.)
4. Zhubnout a běháním se hubne zaručeně. Tím pádem je přece jistý, že i já zhubnu. Časem, ale natrvalo.
5. A musím to běhání dělat po svým a v žádným případě se nebudu srovnávat s ostatními.

Díky tomuhle nastavení jsem ten svůj zadek dokázala zvedat častějc a častějc a i radostnějc šla zas na to.

Přece jen na závěr ještě něco: uvědomovala jsem si moc dobře, že když „na to“ půjdu jednou týdně, že se nic závratnýho nestane. Pětkrát týdně by zezačátku na mě bylo zas moc, to dá rozum. Takže pravda byla pro mě někde mezi a i když jsem měla po pár dnech i výpadkovej týden, kdy jsem se nedostala ven vůbec anebo jen jednou, příští týden jsem to zase vylepšila.

Držím palce vám všem, co mi píšete, že právě začínáte,  Jste skvělé a dáte to určitě taky!!!

Ať se každý den máme na co těšit a uděláme si to #betterandbetter!

Vaše Helena

Změny jsou různý a ne všechny se musí dít s přídechem životních vazolamů. Některý jsou fun a bez dramat. A hlavně – tak by to mělo i být, že jo. Jsou taky o kroku vpřed. I k nim to chce přidat jistou dávku odvahy něco novýho prostě zkusit.

Kdybyste mě znali před tím, potkáte mě jako holku černo-černou. Pročpak to? Brala jsem to za byznys klasiku. Střízlivou a elegantní volbu. Dala se kombinovat se vším. Rozuměj šedou, bílou, béžovou a hnědou. Peníze jsem taky většinou nepřehazovala vidlema, takže vymýšlení barevně ladících kombinací jsem si užila spíš v časácích než v reálu. Na a pak jednoznačně: v černý přece vypadám hubenější. A to jsem potřebovala stůj co stůj. Říká vám to něco?

Červená byla zapovězená. Nějak jsem si ji zaškatulkovala jako vyzývavou, lacinou, přisprostlou. Nikdy bych po ní nešáhla, páč já, já jsem holka slušná, je mi kolik mi je a mám ráda svůj léty ověřený styl. Konec zvonec.

Jednou jsem slyšela kamarádku, jak říká: jestli si chceš zvednout náladu, nalakuj si červený nehty. Inu, za blbost jsem to tehdy považovala kardinální. Jenomže bacha na to. Náhody neexistujou!  Někde se to uložilo a když mi moje manikérka Barunka po čase povídá “hele, nechceš zkusit změnu, mám tu nový laky”, byl tam i červenej. Bylo rozhodnuto, pokus zafungoval a já se na ty červený nehtíky culila celý tři dny.

Červená přestala být na smrt odsouzená a po malých kouscích se zabydlovala i v mým šatníku. Teď už se vesele vybombim i v rudých šatech, mám jich několik. Jenomže tam jsem se musela propracovat. Garantuju vám ale, že jakmile červenou taky vezmete na milost, uvidíte, že pokaždý vás to nabije.

Sepisuju pár tipů, jak to s tou červenou můžete rozjet. Takhle jsem si to prošla já a tyhle kousky vydrží v šatníku pár let:

• Vlahý start je s červeným decentním akcentem – proužek či nápis na tričku, saku, kabátě. Doporučuju. I to je zlomový okamžik.
• Může to být i šperk. Já teda šperková moc nejsem, ale červený náramek je jistota. Pro sebe jsem objevila červený šňůrkový náramky – a běhám pro ně do Mou Jewel. Mají i e-shop, jukněte.
• Červená peněženka prý nosí peníze. Takže tu už taky mám. A ta je červeno-červená celá, pro jistotu. (Tu nefotím, fotogenická už po těch pár měsících není.)
• Pro sport a na volný čas je geniální kombinace červených brýlí a batohu. Moje brýle jsou z kolekce Pepe Jeans a batůžek z Napapijri. Jsou to loňské kolekce, ale obdobný určitě najdete i jinde.

• A až pak přišly šaty. Je to o větší odvaze, chápu. Ty na fotce jsou z Asosu, kde lovím báječný kousky pro sebe i své klientky. Kdyby i vás uchvátily, v nabídce ještě jsou zde. Pravidelně je doplňujou, takže kdyby teď nebyla vaše velikost, občas znovu nakoukněte. Mírně pruží, vydržíte v nich celý den. Vypadají báječně i se sakem nebo rozepnutým cardiganem.

Červený kousky přibývaly a na každej z nich, fakt na každej, se mě některá kamarádka nebo klientka ptala, odkud ho mám, že je boží. Některá si pro něj běžela a některá zůstala snít. Nepřekročila svůj práh odvahy s nadvládou černo-šedých kombinací. Budu mít radost, pokud ty druhé z vás popostrčím.  Červená funguje. Pusťte si tu energii do života.  Když zvolíte správný detail, odstín nebo střih, budete mít šmrnc a švih. No a že budete svítivější i pro okolí, je jasný. Ale buďme hlavně pro sebe, protože to je nejvíc!

Ať se každý den máme na co těšit a uděláme si to #betterandbetter!

Vaše Helena