Gratulujuuu! Začaly jste! Jste hrdinky!!! Pro mě určitě. Ale buďte hlavně pro sebe. Žádný ocenění světa není tak důležitý, jako to, když se oceníte sama. Věřte, až teď si po těch x-letech znovu a znovu uvědomuju, jak je to důležitý. Ten vnitřní pocit, že vy víte. Jen vy, ty, já víme, jak jsme dobrý. Co všechno jsme zdolaly a zvládly, co nás dostalo až sem. I k tomu anebo právě k tomu zvednout zadek a jít.

Dnes posílám TOP TEN NEJVĚTŠÍCH CHYB,  který jsem dělala já a který doporučuju vám NE-DĚLAT. Věřím, že vám nejen na trati, ale i před či po pomůžou. Především ve chvílích, kdy se vaše vůle začne otřásat.

1. NESROVNÁVEJTE SE s ostatními. Už jsem o tom psala a opakuju to znova. Vážně to pořád patří na první místo! Myslete jen na sebe, na svůj postup, svůj plán zařadit běh do života už napořád, na to, že to půjde a chce to čas. Vůli. Rytmus. Chuť. Jste běžec, i kdyby to byl „jen kilák nebo dva“, co dáváte. Basta. Jdete do toho pro radost. Máte svůj cíl. Ten je nejvíc.

2. NEBĚHEJTE PŘECPANÁ a už vůbec NE NALAČNO. Je fatální blbost běhat na lačno. Tělo musí z něčeho brát. Tohle je určitě zásadní, nepodceňujte to. Samy zjistíte časem, že vám vážně dělá dobře jíst přes den pravidelně a v menších porcích, protože energie se doplňuje přirozeně a poznáte to právě na svých výkonech zaručeně.

3. NEODKLÁDEJTE VÝBĚH, protože právě něco… A to něco se hodí, že jo. Nenenene. Naplánujte si v hlavě nebo na papíře další termín, kdy na to půjdete. Dáte to zase pozítří nebo popozítří? Tak si to napište do diáře. Oznamte to ostatním. Dodržte to. Jakmile začnete výběhy odkládat, protože něco bylo přednějšího, je to konečná. Výjimky jsou, to je jasný. Ale ne pravidelný výjimky. Takhle to nefunguje.

Jo a že jste dneska unavená? Trasa se dá i projít. Pravidelnost a kontinuita (sakra, jiný slovo ne a ne najít) jsou mrchy. Ale ony ví.

 4. NEZAPOMEŇTE  NA PROTAŽENÍ. Během se zkracují časem i svaly a přesto, že je to nejkomplexnější aerobní pohyb, nepodceňujte to hned ze začátku. Jak já? Klasika. Samozřejmě že jsem se neprotahovala.  Před určitě ne, vždyť jsem se pořádně ani neohnula, že jo. A po jen tak zlehka, hlavně ty táhnoucí stehna a bloklej krk. No jo, jenomže po pár měsících byste na to stejně přišly, tak jako já. Výběr svých oblíbených protahovaček pošlu jako dáreček tento týden v dalším newsletteru.

5. NENADÁVEJTE SI furt, ale chvalte se! Taky jsem si zprvu nejdřív nakládala. Neměla jsem ráda ani ty svý faldy, ani funění, ani to, jaká jsem zřícenina. Fáze nasrání před je v pohodě, to k tomu patří a nabyla jsem dokonce upřímnýho přesvědčení, že je nutný – zvlášť pro nás, co jsme byly furt za hodný holky a tohle se nedělalo. Ale jakmile to jak z papiňáku pustíte ven, má to zázračný účinky. To se pak panečku zvedá zadek jedna nasraná báseň. Ale brzy naskočte do režimu pochval. 

Chvalte sebe samotnou: „Jo, jsi dobrá holka. Dáváš to. Dneska jsi to zase dala, jsi lepší a lepší. Vyběhlas už po pátý, po dvacátý, hurá, běháš už tři měsíce. Hustá jsi!“

6. NEPŘEPÍNEJTE SE, na trati jsou dovolený přestávky. …jak já se zbytečně mučila, přece když zastavím a protáhnu se, nebo chvíli zase půjdu, tak už jsem ten okruh nezvládla… už nejsem běžec, bééé…  Prdlajs. Zvlášť zezačátku, kdy tělo není zvyklý na ten pravidelnej pohyb, si ty přestávky dělejte. Protáhněte se, rozhlídněte se po okolí anebo u toho klidně pro ostatní dělejte, že vybíráte jinej song na spotify nebo že vám právě někdo volá. Všechno je dovolený!  Pomůže vám to získávat i tak kondici a výdrž. Chodíte ven objevovat novou radost. Najednou i samy od sebe zjistíte, že nejen že vám nedělá problém zvedat zadek a jít, ale taky běhat bez přestávek.

7. NEVAŽTE SE  a NEPOZORUJTE SE. To je taky dost dobrá hovadina myslet si, že po každým výběhu nebo po dvou týdnech pravidelnýho pozorování se uvidíte rozdíly. Jen se prudíte. Zakažte si třeba měsíc nebo dva stoupat na váhu a pozorovat se, ju? Až pak se proměny dějí. (Nejsem nutriční poradce nebo expert na hubnutí, kde se berou v potaz různý zdravotní aspekty a třeba hrátky s váhou a metrem jsou důležitý. Ale věřím, že se chápeme:))

8. NEŘÍKEJTE si „NA TO NEMÁM“. Mozek to slyší, to je vědecky dokázaný. Říkejte si správný povzbuzováky, afirmace nebo motivační hlášky – jakkoli to chcete nazvat. Já si říkala asi nejčastěji „dám to“, „mám dost síly” (neříkám sama sobě „už nemůžu“, nenene), “jsem zdravá”, “moje tělo je zdravý” atd.

Neříkám si – což je u mě teď aktuální – „bolí mě koleno“. Kdykoli se totiž zaměřím na bolest a začnu si říkat, jak to bolí a co kdyby atd., jen to posiluju. Ale když si začnu do klusu opakovat, že moje tělo je zdravé a silné, bolest mizí. Nemagořím a třeba tohle jsem odchytila od Marisy Peer. A ta myslím fakt ví.

9. NEMRAČTE SE  furt. Až se proběháte z fáze „nečumte na mě, jsem tu inkognito a sere mě celej svět“, zvedněte hlavu a zasmějte se. Zprvu třeba jen samy sobě. Dost široce a hlavně upřímně. A pak se usmějte i na protiběžce. Je to taaak uvolňující! Jasně, ne každej vám to oplatí. Ale sejde na tom? Ten správej srdcař v protitrase se vždycky najde. Jen počkejte, jak to s váma zamává, až vám začnou mávat na oplátku.

Já teď na trase potkávám hafo holek, dívek, žen, který jsou ve fázi nečumte na mě, jsem tu inkognito. Podle rudých lící, zajíkání a specifických vlajících pohybů jsou přesně tam, kde já kdysi před téměř už 6 lety. Tolik se těším, až některá z nich zvedne tu hlavu a podívá se na mě. Tolik se těším, až jí mávnu. Tolik bych chtěla, aby věděla, že jí neskonale fandím, že vím, co prožívá, a že jí fandím možná víc, než kdokoli, koho zatím na trase potkala.

Mávám i vám všem. Díky za zprávy a teď už i za fotky z vašich výběhů.
Pokaždý je to pro mě ta nejhezčí odměna a pokaždý se těším, jak budu moct znova napsat: Jsi hvězda!!! Love you!!!
Držím ti palce, vydrž, bude to každý den #betterandbetter!❤️

S láskou,
Helena

…a nene, na desátý bod jsem nezapomněla, berte ho jako dovětek a zkouším vaši výdrž, tentokrát ve čtení románů:-)

10. Jestli jste v bodu zlomu, NEDĚLEJTE RADIKÁLNÍ ZMĚNY VŠEHO NARÁZ, byť je toho spousta, co vás štve – v denním režimu, v pohybu, v jídelníčku, v šatníku, chování, partnerovi, práci atd. Všechno najednou je dost velká nálož. Začněte se vším postupně, běh vám pomůže a je to super trenér, kouč i lékař. Ono už to rozhodnutí ke změně je zásadní a mění to vážně všechno. Ale ne naráz, páč hrdinky končej na kapačkách nebo v Bohnicích, že jo.;)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Někdy jde všechno samo a někdy je to skládání vagónu uhlí. Měla jsem to samý a mám to občas i teď. Hodně záleží na tom, jakej mám za sebou den, jestli jsem se zvládla dostatečně a výživně najíst (knedlíky nejsou výživa, to víme, a běhat na lačno je fatal nesmysl, to už víme taky, že jo). Pak taky jestli jsem vyspaná, vystresovaná, vytočená nebo happy, jestli jdu už třetí den po sobě anebo jsem právě měla tři dny běhací pauzu. Takže sem tam nevíš, jaký to cestou bude. Jistý je jedno – že na trati se to vylepší a opojný pocity štěstí ke konci přijdou vždy. Vždy na entou.

Nevím, ve které fázi namlouvání jste teď s během vy, ale často dostávám úžasný zprávy, že jste začaly. Ale co vím, tak že po úvodní fázi kuráže a prvních výbězích přichází krize. Proto vám posílám další várku tipů, co u mě fungovalo a funguje doteď. Důležitý je krizi zvládnout a pokračovat. Je přirozená a dobrá. Posune vás dál a děkujte za ni.

KDYŽ ZAÚTOČÍ LENORA
1. Ze začátku se mi samosebou taky nedařilo zvedat zadek s nadšením. Jak mi to hlásíte i vy, občas to stálo hodiny přemlouvání se. Nikdy jsem ale nelitovala a čím víc toho za sebou budete mít, tím lepší to bude!
Mně zafungovalo říkat si „běž, dyť seš běžec“. Psala jsem o tom v minulém příspěvku. Začněte to o sobě rozhlašovat a už v začátcích. Prostě jsem začala s během a basta, žádný pochyby!

Dostaňte se do role, že JSTE BĚŽKYNĚ. Podvědomí to přijme a už v tuhle chvíli vám bude pomáhat.

A pak – přece víte, že když pár dní běžci netrénujou, jako by se pak s fyzičkou zase vrátili o míle zpátky. No a jelikož už víte, co vás stál začátek a nenene, zpátky do pozice nula nechcete, tak dalších 20 minut se zvládnout dá, že jo?

2. Pro ty z vás, kterým je to málo, doporučuju speciální posilovák pro vůli v podobě knížky Pravidlo 5 vteřin od Mel Robbinsové. Není to žádná bichle a čtení je prima. Skrývá až banálně jednoduchý pravidlo, jak se do věcí pustit. Funguje rozhodně i pro jakoukoli jinou činnost, do který se vám ukrutně nechce, máte z ní strach anebo ji úspěšně odkládáte. Tahle knížka mi přišla do cesty mnohem později, ale zavádím to pravidlo kde se dá a velkej nápis mám i v kuchyni na nástěnce

KDYŽ SE TO NA TRATI NUDNĚ VLEČE
Aby se nedostavila nuda, doporučuje se střídat trasy. Dál najdete hafo běžeckých plánů, co a jak střídat, jak rychlý si dát běh v pondělí, jak dlouho a jak rychle běžet v úterý, čím to proložit ve středu, který cviky a v jakým počtu doplňovat ve čtvrtek a tak dále a tak dále. No, přesto že jsem organizátorka tělem i duší, podobně detailních rozvrhů se sprintovacími úseky jsem si v práci, doma i při studiu užila dost. Takže je jasný, že můj výcvikový plán skončil přečtením pondělí.

Jak se teda poprat s nudou? Já měla běhací trasu jednu. Mezi polema se zajícema mi bylo fajn. Když jsem vychytala správný dny a hodiny, nebylo tam pak narváno. To bylo koneckonců to, co jsem začala milovat. Stalo se to mojí trasou. Mojí jistotou.

3. Zprvu sem si počítala do stovky. Co stovka, to flák chůze, co další stovka, to popoběh. Měla jsem ráda to, že vím, ve který části okruhu jsem a kolik mi zbývá. Dávala jsem si pak v duchu úkoly – tak ještě k támhle tomu stromu. A teď kterej keř je nejdál, tak k němu. Až mě bude míjet tamten borec s fotbalovejma podkolenkama, tak si dám padesátku s vzorovým dýcháním a vtaženým břichem. A hle, měla jsem o zábavu postaráno, tak to taky určitě zkuste! Dalších 100 metrů máte co dělat a jak ten borec vypadal nakonec ani nezvládnete monitorovat.

Celou dobu jsem si udržovala jedno spíš pomalejší tempo a když jsem zjistila, že dohlídnu na konec, začala jsem teprve se sprintem. Do cíle jsem se vyburcovala k nejvyšší rychlosti. V tomhle momentě si pak myslím začaly pravidelnějc dostávat zabrat i břišáky, protože jsem celý tělo totálně začala zatínat.
(Střídavý sprinty už zezačátku trasy v prvním roce ab-so-lut-ně nepřipadaly v úvahu. Přece když se vystřílím s energií už na začátku, co budu dělat uprostřed trasy? Kdo mě tam najde a donese domů, že jo?:)

4. Když začalo být i to odpočítávání do stovky nudný, přidala jsem do vnitřního monologu afirmace. To budete koukat, co to s váma udělá, až si je fakt zažijete. Trasa uběhne jako nic. Jo, a doplnila jsem to i tím, že jsem si na rukách odpočítávala prstama. Hele, je to easy: z pěsti uvoníš palec, v duchu nebo polohlasem si říkáš „každý den se cítím líp a líp / better and better“ a opakuješ to s ukazováčkem, prostředníčkem atd. A fuuurt dokola. Jasný?.-) Afirmaci si můžete nastavit jakoukoli. O mých dalších oblíbených napíšu někdy příště.

KDYŽ UŽ DOCHÁZÍ SÍLY
5. V tu chvíli je nejhorší říct si „já už nemůžu“, nedejbože vzdávám to. To ať vás ani nenapadne vám nařídit nemůžu, protože i mě takový podlý myšlenky prostě přišly. Ale uvědomte si jedno – máte právo na odpočinek. Máte právo na zastavení se a prodýchání se. Máte právo se rozhlídnout po okolí a protáhnout se. Pořád jste běžec a pořád děláte obrovský pokroky, i když si to samy v tu chvíli nepřipouštíte. Věřte tomu, že JO.

V krajní mezi, kdy zápasí vůle s omdlívajícím tělem doporučuju se pořádně nasrat. A nebát se toho a jít do toho se vším všudy. Je to divný, co píšu. Celej život jsem za slušnou hodnou holku. Uměla jsem zatnout zuby, bejt naštvaná, zvládnout nemožný, ale pak jsem si to šla jednou za čas do kouta vyčerpaně vybrečet. Správný nasrání je fakt o něčem jiným.

V polích jsem to poprvé pustila ven. I jsem si vážně zařvala „doprdele já to dám!“. Byla tam schovaná směsice všeho, co se dělo v mým životě. Jen nad tím vším byl nápis: tenhle boj je s mým vlastním já, novým já, a ten zvládnu. Tečka. Pardon, vykřičník.

Dávala jsem si dílčí „úkoly“ – například „Když dneska doběhnu tenhle okruh, dám i ty šílený státnice. Doprdele, sakra, já to dám!“
Tohle vyřvaný na plný koule je taaak uvolňující… S tou únavou a pomyslným utrpením jde s tímhle procítěným pokřikem všechno ven. …nedělali něco obdobnýho už v pravěku? Neposunuli jsme se pak vývojově zas o kus dál?

6. A jelikož jsem se rozepsala už dost, poslední rada bude stručná: Když už máte pocit, že jste na dně a rozhodně nemůžete, tak já i mnoho dalších vám potvrdí, že můžete. Je to JEN pocit. Máte v sobě totiž ještě nejmíň 30 procent schovaný síly. To je potvrzenej fakt. To jako fakt. Zapracujte v tu chvíli se svým myšlením. Vzchopte se, řekněte si to a běžte dál. Dosprintovat do cíle pak nemusíte, ale dáte to.

Nejde o rychlost, ale o to, že tu schovanou sílu začínáte dolovat ven. Pak teprve budete na sebe pyšně zírat. A já s vámi.

Tak mi zase dejte vědět, co vaše zadky. Moc se těším na vaše zprávy. Díky vám mám i já svý dny zase o míle #betterandbetter❤️ a to je tralala nejvíc!!!

S láskou, 
Helena

 

Tenhle příspěvek píšu o víkendu, je sobota ráno a já vstala o půl šestý. S úsměvem a chutí, protože se těším na psaní, běh, přípravu stylingovýho projektu pro nového klienta a testování receptů na zdravý musli.

Ale pamatuju si i takový víkendy, kdy jsem si přála hlavně se dospat prosím. A ať po mě v ideálním případě nikdo nic nechce. Něco jsem uvařila, něco pofackovala doma, něco se doučila a doposlala pár emailů. Dorelaxovávala jsem se plácnutím k televizi. Pocity štěstí jsem doháněla několika minutama každej večer, kdy jsem se přitulila k dceři do postele.

Jela jsem asi dlouho v kolotoči, ve kterým jsem začala umírat. Energie a uvolněná radost se někam vytratila. Ale bacha, přes to veškerý vnitřní umírání, který mi ani náhodou nedošlo, jsem měla pocit, že jedu jak tank a dělám vše, jak nejlíp umím a jak se má. Že zvládám svou práci manažerky s 14 hodinovou pracovní dobou, že zvládám krize v manželství, i když ty hádky a neshody se zařadily na denní program, že jsem sice ke státnicím dolezla skoro po čtyřech, ale že JÁ TO DÁVÁM.

Uštvanej odbavovač s převelikou zodpovědností k tomu, co přece musím zvládnout – tak bych se teď nazvala. 😎

Jsem důkazem toho, že když se nezastavíte samy, tělo zastaví vás. K permanentně zablokovaným zádům se přidaly pravidelný záněty dutin a ve finále i žaludku a jícnu.

JAK Z TOHO VEN?
Měla jsem pocit, že nevím. Že cokoli mi přichází na mysl, je nesmysl, protože okolnosti…
Vždyť už jsem dosáhla všeho, co jsem kdy mohla chtít a mít. A maj to tak asi i ostatní s tou rutinou, ne? Nevyhneš se jí. Tak sakra co víc chceš?…

Lezlo ze mě na první dobrou jen to, co nechci. Nechci ty nemoci. Nechci prášky. Nechci tu únavu. Nechci se hádat a to dusno doma. Nechci vstávat s pocitem zdemolovanosti. S pocitem unuděnosti, která nemá nic společnýho s tím, že nemáte co dělat. Je to ta vyhořelá unuděnost z vlastní vyčerpanosti a neschopnosti se z ní vyškrábat.

O tom to přesně je. Došlo mi, že takhle dál nemůžu. Že musím začít přemýšlet, co teda teď vlastně chci. Co budu dělat dál, aby to bylo lepší a mně se vrátila chuť a energie do života.

NÁVRAT K MALÝM VELKÝM RADOSTEM
Začala jsem si zapisovat jakoukoli drobnost, i kraviny, lovila jsem v paměti, co mi dělalo vlastně největší radost. Jen mně. Co jsou ty střípky, kdy jsem šťastná, veselá, při čem cítím krev v žilách. Snad z toho vypadne, kudy dál…
Dlouho byl papír skoro prázdnej. Po pár dnech se to rozjelo.
Měla jsem tam takový věci jako cvičit, psát, tancovat, bavit lidi, potkávat se s lidmi a organizovat pro ně akce, kde se budou bavit a budou šťastný, pomáhat ožít novým kreativním nápadům a projektům, vymýšlet je, vymýšlet ale i oblečení a kombinovat oblečení, znovu šít a plést, a péct dobroty a učit se nový recepty, a mít na stole vždycky čerstvý květiny, jen tak si zajít do kavárny a číst knížku, prosedět den na pláži na slunci a poslouchat vlny, sednout do prvního vlaku a pozorovat ubíhající stromy z okýnka, vypadnout na pár dní s kamarádkou kamkoli, jen neřešit nic, prostě kecat, řezat se smíchy, jíst a spát…
Seznam se rozrůstal a každodenním čtením těch poznámek jsem dostala obrovskou chuť to začít zažívat.

 

OBJEVENÍ A LÉČENÍ DUŠE
Začala jsem hledat alternativní způsoby, jak se léčit a nemuset brát hrst prášků každej den. Objevila jsem díky doporučení kamarádky Elenku Chmelovou. Ano, bylo mi jasný, že fyzický nemoci souvisí s psychikou. Jenomže sám si někdy v řešení stejně nepomůžeš, že jo.
Když jsem seděla u Elenky poprvé, měla jsem za to, že jsem se zbláznila už úplně. Nejen, že jsem nerozuměla, o čem Elenka mluví. Ale taky jsem si připadala jako magor, že zrovna já, racionální, rozumná a realistická holka, poslouchám něco o roli oběti, v zrcadlech dostávám vysvětlení, který se mi nelíbí, přikládám si barevný flakonky k srdci a čuchám nějaký pomandery…???
K Elence jsem tehdy usedala do křesla s ukrutnou bolestí krku a zad. Odcházela jsem uvolněná, po tý střílející bolesti ani památky, cítila jsem se jak rozmáznutá Rama na chleba, co se culí na celej svět. A víte co rozhodlo? Elenka se mě přitom ani prstem nedotkla!
Uvěřila jsem. Jestli chcete taky porozumět tomu, co vám říká vaše duše i tělo a jak je léčit, ráda vám předám na Elenku kontakt.

 

KNIHY POMÁHAJÍ NAJÍT CESTU KE ZMĚNÁM
Začala jsem číst. Každý den. Večerní soap komedie a dvojky vína jsem vyměnila za litry meduňkovýho čaje a Dona Miguela Ruize, Robina S. Sharmu, Marka Fishera a Laurenta Gounella. Bůh chodí po světě vždycky inkognito od posledního uvedeného autora mě dostala. A rozsekala. Byla to přesně ta zlomová knížka, kterou mám podtrhanou víc než skripta z mikroekonomie. Ty skripta jsem po státnici rituálně spálila. K týhle knížce se vracím neustále jako k Bibli.
„Jsem přesvědčen, že každá změna musí vzejít z našeho nitra, nikoli zvenčí. Tvůj život nemůže změnit žádná organizace, vláda, nový šéf, odbory ani nová partnerka.“ Tohle je jedna z tisíců vět, který jsem si podtrhla. Ráda tuhle knížku doporučuju i vám. Skrze užasnej příběh dostanete i konkrétní příklady toho, jak se takový změny vycházející z nitra dělají.

…

V dubnu to bude šest let, kdy jsem se začala škrábat nahoru. A kdy se rozběhala. O běhu píšu extra příběh a na tomto místě ho jenom zmíním, byť vážně byl u všech následujících změn se mnou.
Jsem rozvedená a mým snem to nikdy nebylo. Ale myslím, že jsme to zvládli. Věřím, že pro nás všechny tři se to ukáže ještě i dál jako smysluplné řešení a základem je, že se všichni tři máme stále rádi a pracujeme na tom, aby to fungovalo.

A já osobně? Přešla jsem na volnou nohu a většina mých projektů se točí kolem kreativity, organizace, produkce, stylingu a psaní. Kromě běhu jsem začala navštěvovat hodiny flamenca a dotáhla to až na vystoupení 😃💃😃. Trošku mi to ta pandemie teď překazila, ale jakmile to půjde, zase do lekcí naskočím.  Mezitím jsem si udělala kurz stylingu a stylování jsem zařadila vedle manažerky jako svou druhou profesi. Dokonce přednáším díky báječné Alence i v její Škole stylu, přednáším o módě a stylu i ve firmách, mám za sebou několik komerčních zakázek i pár úžasných osobních klientek.😍👠😍 Psaní se věnuju tady na blogu a vytvářím scénář pro svůj motivační program pro neběžce, kde by v každym případě něměl chybět kromě potu taky humor, radost a podpora k tomu dělat změny ve svým životě. 😁✍️🤩

Dokud měníme sebe, měníme i svět kolem nás. Není to vždycky jednoduchý, to fakt ne. Ale stojí to za to, protože jen tak to může být zase o kus hlavně pro nás #betterandbetter.❤️

Ať milujeme všichni svůj život, že jo!✌️

S láskou,
Helena

 

 

 

 

 Co myslíte, je dobrý mít k běhu parťáka? Ano nebo ne? U mě bylo jasný, že ne. Čímž končí dnešní příběh a má motivační zkušenost pro ty, co ví, že parťáka rozhodně ano. Nic ve zlém, všechno je jen a jen na nás a na tom, jak to prostě máme.

BĚŽEC SAMOTÁŘ

Já začala s během jako samotář, takže další řádky jsou pro ty, co jsou na tom podobně. Důvody, proč nemít v běhu parťáka, můžeme mít různý. 

Můj prvotní byl, že to je čas pro mě, jen a jen pro mě, takže velká novota a svátost. Samotný běh se stal mým parťákem.

Další důvod jsem už zmiňovala v minulých příspěvcích – svědky svých ufuněných chabých výkonů jsem nepotřebovala. Navíc bylo pro mě zásadní zvedat zadek tak, jak mi to vycházelo a jak jsem si to stíhala krátkodobě plánovat. Nasadila jsem krycí kšiltovku, brýle a šla.

No a pak přidám i ten aspekt, který možná znáte ze společných kafat. Vaše spoluběžkyně  nemusí mít třeba svůj den a pak celou dobu můžete poslouchat nešťastný story, co už jste slyšela iksypsylonkrát. Já si to prostě nechtěla přenést na trať. Stačilo, co jsem slyšela v těch minutách, kdy kolem mě projížděly v tandemu kámošky matky na in-linech. Slyšet to bylo půl kiláku před nima i za nima a rozhodně neřešily, jestli tam někde je taky někdo další, natož nějaká běžící Helena, co si přesně od těchhle starostí přišla vyčistit hlavu.

PRVNÍ SPOLUBĚH

 Asi tak po roce běhání, když jsem už automaticky v rozhovoru sousedce zmínila, že už musím domů, že jdu běhat, zajiskřily jí oči, že by šla taky. Že se k tomu nemůže dokopat, že občas chodí na in-liny, jen že by potřebovala pravidelnej pohyb. Že chce taky zhubnout a taky se cítít líp. Padly i takový ty pěkný slova, jak jsem dobrá, že to dávám atd. Bylo to najednou moc fajn a na společný výběh jsem kývla.

 Začátek byl nad očekávání příjemnej. Bylo to pro mě nový, sousedka fantastická a usměvavá. Po startu jsem si řekla no co, pokecáme si. A kecáte. Po prvním kiláku furt kecáte. Ona trošku rudá, trošku hlasitějc dýchá, ale mluví a zvládá. Druhej, třetí kilák beze změny. Tak jo, co bude dál, stále běžíme, ona stále zvládá, můj okruh tímhle zpravidla končil a hurá do auta a do sprchy. Maličko zpomaluju, vyčkávám na reakci, hovor trošku ustává. „Vezmem to ještě k tomu druhýmu konci vesnice, ne?“, ozvalo se vedle.

Cože???

Tak jako že ustála jsem to. Ještě i dveře od baráku jsem si odemkla a pak už asi nevim. Jak je tohle sakra možný??? Běhám 3-4x týdně tři kiláky, dole asi 4 kila. Vrchol mého ročního snažení, ze kterýho jsem měla fakt radost, skoro pohřbil jeden výběh s totální neběžkyní, která na poprvé uběhla skoro dvojnásobek toho, co já zdolávala rok… …a ještě si u toho zvládla se mnou celou dobu povídat?…

Další den jsem nevybíhala, šla jsem až za pár dní. V tý vzpamatovávací pauze jsem chroupala, co se to vlastně událo.

DÍKY ZA KAŽDOU ZKUŠENOST A TUHLE OBZVLÁŠŤ

 Teď zpětně vím, že i moje tehdejší závěry byly správný. Řekla jsem si:

1. Nesrovnávej se! Každá jsme jiná a každá jsme na tom i fyzicky i psychicky úplně jinak. Co vydrží nebo zvládne jedna, nemusí vydržet nebo zvládnout některá další.

2. Běh ti pomáhá zhubnout, ale objevilas pravidelnej pohyb na vzduchu. Dělá to s tebou zázraky. I když ostatní mohou vydržet delší nebo náročnější trasy, třeba zas nezvládnou běhat pravidelně. Ty sama víš, že pohybovat se pravidelně chceš a že klíčem je najít rovnováhu ve tvým životním tempu, a to už napořád.

3. Rozhlašuj klidně do světa, že běháš, i kdybys stále ještě běhala za indiánku. Nemusíš čekat na to, až uběhneš 5 kiláků v kuse. To kdybych si někde tehdy nepřečetla, tak to nevím. Ono to totiž zafunguje na podvědomí a až se ti jednou nebude chtít zvednout zadek, vnitřní čertík zašeptá a půjdeš. Jsi přece běžec a slyšela jsi to i na vlastní uši. A rozhodně říkáš pravdu!

Mimochodem, nic se neděje náhodou, že jo? Právě tenhle zážitek mě nakopnul posunout se dál. Od tý doby jsem si začala dávat okruhy dva. Holt všechno je k něčemu dobrý. Když jsem poprvé (zase za samotáře) dobíhala druhej okruh, rozbrečela jsem se. Normálně se mi spustily hrachy po tvářích. Až taková jsem měkkota.:-) Ale byla to čistá, byť stále dost vyčerpaná radost. 

Dáte to taky, věřte si! A bude to zas s dalším okruhem navrch #betterandbetter!❤️

Vaše  Helena

 

 

 

 

 

Když jsem začala s běháním, neměla jsem ani tucha, že existuje nějaká technika běhu. Běhat může snad každej a žádná věda v tom není, ne?

Pak přišel dotaz „běháš přes špičku, že jo?“ Odkývala jsem to a při příštím výběhu jsem šla zkusit, jak se to dělá.
Klasika. Už po pár desítkách metrech jsem to šlapala jak mi to vyšlo.
Ale zase platí jediný: NEVZDAT TO A ZNOVA A ZNOVA VYRÁŽET A ZKOUŠET TO. ZLEPŠENÍ PŘIJDE.

Vypíchnu 3 ZÁKLADY TECHNIKY, které jsem zapracovávala postupně a které mi usnadnily výběhy:
1/ PŘES ŠPIČKU NEBO PŘES PATU?
Dočtete se toho spoustu a je přípustný nášlap přes špičku, přes patu a i na střed chodidla. Jak se v tom vyznat? Uložilo se mi, že sprinteři běhají spíš přes špičku (= běháš spíš rychlejc a kratší trať? Tak to vezmi přes špičku.) a maratonci přes patu (= běžíš pomaleji a udržuješ tempo delší trať). S tímhle pravidlem jsem si vystačila a podle rychlosti, kterou jsem zvládla, jsem ty styly – až s dalším postupem času – střídala. Což dělám do teď.

2/ JEN MÍRNÝ PŘEDKLON, HRUDNÍK TĚ VEDE
Běhat se nemá v předklonu, ale ani v záklonu. Nejvíc se mi líbil popis, že hrudník tě vede, zadek se nevyšpuluje, bedra se neprohýbají. Hezky napsáno, jen moje ochablý svaly tomu nechtěly pár měsíců rozumět a statečně vzdorovaly. K paragrafu jsem jistě neměla první týdny daleko, o zhroucenym paragrafu ke konci okruhu nemluvě. Nezoufejte, půjde to. (Jojo, a pak se začnou rýsovat i ty svaly na bříšku.)

3/ RUCE JSOU STEJNĚ DŮLEŽITÝ JAKO NOHY
Vybavuju si dvoumetrovýho borce, kterýho jsem často potkávala. Hubenej stožár, co běhal asi tak 10x rychlejc než já, vždycky máchal rukama ze strany na stranu. Vypadalo to divně, že se to nezdálo ani mně. Tak jsem šla hledat. Dočetla jsem se, že rukama se samozřejmě nemáchá. Ideální je mít ramena uvolněně dole, pohyb jde z ramen zezadu dopředu a v předloktí se pokoušet držet 90 stupňů. Bacha ale na kulacení zad. Vždycky, když sebe přistihnu, že se mi vrací počítačovej předklon, snažím se představit si, že vzadu mezi lopatkama držím celou dobu tužku. (Neproklínejte mě, až to bude zkoušet.)

To, že se v ideálním případě dýchá pravidelně, to snad ani psát nemusím. Anebo jo? Já si uvědomila, že se skutečně nezajíkám a nezadržuju dech až asi po roce.

PRVNÍ ROK JSEM:

– postupně drilovala jen svou osobní disciplínu a techniku o třech bodech.

– vyrážela na okruh v průměru asi 3-4x týdně a z indiánskýho běhu jsem se propracovala na souvislý 3 kiláky.

– běhala v souvislým pomalejším tempu. A až po pár měsících jsem si začala dávat na závěrečnejch 300 metrech sprint.

Byla jsem na sebe fakt pyšná, že běhám. Zatímco ostatní zvěčňovali svoje výkony o desítkách kilometrů na sociálních sítích, já si držela svoji půlhodinu a svůj tříkilometrovej okruh. Ne, že by do mě občas nepíchlo ušklíbnutí „to jako dáváš jen tři kiláky?“. Jasně, že píchlo. Ale sama v sobě jsem si znova nastavila: Heleno, nesrovnávej se. Chceš to přece začlenit do života napořád. Je ti kolik ti je a žádná mašina z posilovny už dávno nejseš. Padnout total vyčerpáním, navíc ještě i z běhu si přece nechceš způsobit.

Nakonec se to ukázalo jako ta nejlepší strategie pro mě.
Bez běhu už nemůžu být, můj průměrnej okruh je teď 6-7 kiláků.
V létě ho dám i každej den, v zimě (když to jde vyběhnout) tak 3x týdně. Když to doběhnu, mohla bych klidně i vyrazit za 5 minut znova. Jo, a to hlavní – cítím se víc fit než ve dvaceti (co si teda pamatuju) a do posilovny na pás se rozhodně vyrazit už nestydím.

Jestli se budeme mít #betterandbetter, je jen na nás. Tak do toho. Občas to nejde bez potu, občas to chce vážně vylepšit právě i tu techniku. Pak to zafunguje. A stojí to za to!

Vaše Helena
Ps: Slíbený story o tom, jak jsem nalítla na spoluběh, se mi sem už nevešlo. Tak příště, ju?