Jako na houpačce. Taky si tak někdy připadáte?

Já už to dlouho nepoužila ve svým slovníku, až na posledních pár dní…Takže není náhoda, že mi přišla do cesty, že jo!

…Vlastně už jsem na žádný dlouho neseděla. A nepřipomněla si ten reálnej pocit zhoupnutí. Chce to tu dětskou odvahu zpátky. Nebo spíš bezstarostnost. A – uvolnění.

Inu do toho.

Co že mi vzápětí cinklo? To, že na opravdový houpačce není propastnej rozdíl mezi pocitem „být nahoře“ a „být dole“.

V pozici dole jen navíc instinktivně a s potřebným úsilím udělám pár pohybů tak, abych se zase vyhoupla.

Wow. Takže cítit se jako na houpačce není prachvůbec žádná dráma. To jen mysl si občas bravurně virtuálně přidá nebo ubere pytle s pískem tam, kam se jí zachce.

 ..

Tahle stylizovaná houpačka mi přišla do cesty na Čerňáku ve fotokoutkoutkovým ráji.  Musela jsem jí prubnout. A samo že i zdokumentovat, to je jasný.

Ale až já narazím na nějakou reálnou (a že narazím, když tu o ní zase melu, to je na tuty), tak to rozhoupu až do nebes jak malá cácora.

Už pro to uvolnění. A pocit beztíže. A že na skutečný houpačce jsem přece dole jen na chvilku, ale nahoře?

Nahoře –  jakože fakt nahoře vlastně přece furt!

S láskou,

Helena