Komukoliv nabídku tenhle cheesecake, tak se oblizuje. Mívala jsem z takových dezertů respekt, jakože to nedám, protože to vypadá moc sofistikovaně.

Mamka mě coby holku naučila spoustu receptů a kynutý moravský koláče jsem kdysi měla v malíku. Co víkend, to u nás doma totiž padly i 4 plechy.
Jojo, pečení mě na rozdíl od škrábání brambor bavilo hned, ale časem jsem začala honit tajli. No a jelikož jsem nechtěla mít nakynutej i zadek (co to dalo práce ho shodit, že jo), tak jsem začala objevovat různý jiný možnosti.

Pekla bych teda jako furt, ale strávníků, co milujou sladký, není pořád okolo dost. Navíc i má teenagerka je teď ve fázi „honím tajli“, což mi moc v téhle mojí pečící vášni rozhodně nenahrává. Ale rozumím jí.

Co teda zbývá? Hledat strávníky jinde! Nedávno jsem ho upekla a zanesla na poradu do práce. Hurá a nirvána, jen se po něm zaprášilo.

Poprvé jsem u pečení taky testovala novýho pomocníka. Ani ve snu by mě nenapadlo, že kuchyňskýho robota budu mít někdy doma… Pořád mi to přišlo jako něco navíc, vždyť stačí už to, co mám naučený, včetně těch několika ručních elektronických vychytávek, co používám léta.
Ale každý, i to tajný přání se může splnit. A mně se to teď děje čím dál častějc.
Moje nadšení z Boshe MUM 2 stále trvá a kdybyste si ho chtěly pořídit taky, neváhejte. Na recenze i na tu moji se můžete podívat tady.

Pro milovnice pečení přidávám i tento můj léty prověřený a osvědčený cheesecakový recept. Vytrhla jsem si ho kdysi pradávno z nějakého magazínu a opečovávám jako poklad:

375 g ricotty

375 g smetanového sýra (Philadelphia, Buko apod.)

230 g krupicového cukru (jemnějšího)

3 vejce

1 lžíce jemně strouhané citronové kůry

1 lžička vanilkového extraktu (já dávám i vanilkový cukr)

Na korpus:

125 g máslových sušenek 

55 g mletých mandlí (přiznávám, často je doma nemám, tak namísto toho přidávám porci sušenek)

45 g másla, rozpuštěného (plus na vymazání formy)

Sušenky rozmixuju na drobečky a smíchám s rozpuštěným máslem, aby se vše spojilo. Do vymazané formy (průměr 22 cm je ideál) dávám na dno pečící papír a natlačím stejnoměrnou vrstvu sušenek. Na chvilku pak chladím v lednici.

V robotu mezitím zpracuju směs a naliju na korpus. Aby se mi netvořily bublinky, tak s formou několirát mírně “třísknu” o stůl:-)

Peču v troubě předehřáté na 140 st. celsia asi 70 min. Náplň by měla být po okrajích zlatá a uprostřed se ještě lehce chvěje. Cheesacake nechávám chladit v lednici i ve formě a světový je ještě dva dny po upečení.

Dozdobovat se nemusí, ale mě baví kombinace mátových lístků a borůvek.

Mějte se báječně a ať se vám plní i tajné sny – třeba právě v tyto dny!
Papa,
Helena

Nejsem rozhodně první, kdo vám potvrdí, že běh mu změnil život. A že je to jeden z nejlepších parťáků, kterýho můžeme mít, pod tím se taky krví i potem podepíšu. Když vydržíte a nevzdáte to, přijdou odměny.
O změnách životního stylu se toho hodně píše, ale jak na to, aby to byly změny trvalý? Chce to prostě jít krok za krokem, aby měly ty změny šanci pořádně zapustit kořeny. A nene, ne všechno je boj, spoustu věcí přichází samo a snadněji, než byste čekaly.

Tady je moje DESATERO ZMĚN, za které jsem vděčná a budu ráda, pokud budou inspirovat i vás:

1. Přestala jsem se dívat večer na televizi. Namísto plácání se u televize jsem zvedala zadek a vyrážela ven. I když jsem byla unavená, cítila jsem, jak moc mi i to málo (třeba jen 20 min venku v pomalým běžeckým tempu) dělá dobře. Pochopilo to i tělo. Lepší bylo se příjemně protáhnout a prokrvit na vzduchu a pak o to líp spát, než se z leže od telky převalit do leže v posteli.

2. Začala jsem číst. Denně aspoň stránku. Pak víc a víc. Začala jsem žít jinej svět, bohatší. Napínavý příběhy Agáthy Christie a Dana Brawna vystřídaly knihy od Robina Sharmy a Laurenta Gounella. Přečetla jsem je všechny. V posteli s knížkama jsem si užívala večerní relaxový dojezdy a objevovala jiný pohledy na život a na to, co a jak můžu dělat líp, aby mi bylo ještě líp.

3. Přestala jsem pít. Jojo, dost dlouho mě bavilo dávat si tu dvojku vína a říkat si, že dvojka vína je taaak uvolňující a neuškodí, dyť je to lék, ne? Jenomže jak na co. Zjistila jsem, že bez vína se spí líp. A rozhodně i vstává. (Ps: Puritán nejsem a vychlazený pivo na sluníčku jednou za čas na zahrádce nepřebije nic!)

4. Začala jsem si víc „hlídat“ to, co jím. S pravidelnými výběhy jsem pochopila, co mi dodává energii. Zprvu jsem se zaměřovala víc na to, co jím před během. Ale pak se přidala organizace jídelníčku přes den a zase – šlo to pomalu, postupně a skoro samo. Přirozeně se zabydlelo to, že ten pocit vitality a energie chci dostávat i do dalších chvil.

5. Postupem se přidalo i lepší organizování času. Směrem pro sebe. Naplánovat si kadeřníka, doktory nebo odvoz dcery na kroužky se tam nepočítá. Čas pro sebe je o něčem jiným. S dalšími měsíci jsem pochopila, jak nesmírně vesmírně je důležitý být sama se sebou, věnovat se tělu, duši, svým myšlenkám.

6. I přes nárazový vypětí (to dá rozum, tibetský mnich se ze mě ne nestal a s mým dramatickým nadáním pochybuju, že se tak někdy stane) jsem celkově spokojenější, častěji se jen tak (i pro sebe a sama) usmívám – a fakt i před spaním. A ještě radši směju – přes den. To proto, že přichází víc chvil uvolnění a pravidelně doplňuju energii, kterou jsem třeba před tím dlouho neměla. Všechno do sebe zapadá a zázraky dělají pohyb, kvalitnější pravidelná strava a čistá hlava. Problémy často zůstanou na trati – vyfoukaný z hlavy i vypocený do trika. Udržovat svůj vnitřní balanc, to je ta unikátní receptura.

7. Hubla jsem pomalu a postupně. Už to samo je v každodenním životě dost velkej trhák. Nejen že jsem se cítila sebevědomější, ale jakoby s kily šly i roky dolů. Což se projeví nejen ve změnách šatníku, ale třeba i v chuti jít znovu do nových výzev se šťavnatějším elánem. Jenom jsem musela z hlavy pustit to, že běhám hlavně proto, abych zhubla. Na začátku je to hustej motivátor a třeba i jedinej cíl. Ale pro dlouhodobou výdrž a pro zavedení novýho skutečnýho rituálu to nestačí. Pokud můžu radit, tak znova apeluju: žádný vážení, žádný tabulkový výkony a prudivej bič nad sebou. Prostě svý tempo a svý upřímný a skálopevný rozhodnutí to chce.

8. Začala jsem se zpomalovat a osekávat ostatní věci, učila se říkat ne. Někde ten čas pro sebe musím najít, že jo. Ono to zafungovalo, nastavovala jsem si jiný hranice, učila se znova a znova dělat věci jinak a díky tomu jsem se stala i produktivnější. Přišla jsem na to, jak moc důležitý je obhájit si právě ten svůj čas. Zůstaly priority. To, co je vážně třeba, má smysl nebo je skutečně nezbytný, ne to, co si myslím já nebo ostatní, že ještě musím zvládnout.

9. Pochopila jsem, že s pohybem a smíchem přišla radost a cinkající těšení se. Toho není nikdy dost, chtěla jsem další. To, co mi dřív přišlo jako nemožný, se stalo reálný. Začala jsem si plnit sny a začala navštěvovat kurzy flamenca a dotáhla to až na vystoupení. Udělala si kurz stylingu a z manažerky se najednou stala i stylistka. Pro někoho stále prapodivné profesní rozdvojení, ale pro holku, co milovala hadříky od mala, vášeň a realizovanej sen jako hrom.

10. Získala jsem pocit, že dokážu všechno na světě. Když jsem dokázala tohle a poprala se tam v polích sama se sebou, našla jsem se. Dala jsem nejenom státnice, ale pak taky rozvod, pár nemocí, pár dalších hlubokejch brodů a i ty pandemický samotky jsem proběhala jak to jen šlo. Boží je ten pocit, že vím, že pokaždý sebe i ten svůj zadek dokážu zvednout a vyběhnout. A vrátit se zase svá, vycentrovaná, se vztyčenou hlavou a úsměvem.

No a teď zas vy, ju? Dáte to taky, když se rozhodnete a vydržíte. Kdykoli budete potřebovat, jsem tu a podpořím vás. Ale jinak je to na vás. Na tobě. Tak GO GIRL, nastav si svý tempo a půjde to!

S láskou a chutí dělat život #betterandbetter,
Helena