S největší pravděpodobností nejste pořád v módu, že se cítíte skvěle a všechno vám kvete pod rukama. Já taky ne. Jsem na tom stejně jako každý. Když...
Díl 7.: Vydržte! Posílám vám nej vychytávky na lenoru, nudu a sílu!
Někdy jde všechno samo a někdy je to skládání vagónu uhlí. Měla jsem to samý a mám to občas i teď. Hodně záleží na tom, jakej mám za sebou den, jestli jsem se zvládla dostatečně a výživně najíst (knedlíky nejsou výživa, to víme, a běhat na lačno je fatal nesmysl, to už víme taky, že jo). Pak taky jestli jsem vyspaná, vystresovaná, vytočená nebo happy, jestli jdu už třetí den po sobě anebo jsem právě měla tři dny běhací pauzu. Takže sem tam nevíš, jaký to cestou bude. Jistý je jedno – že na trati se to vylepší a opojný pocity štěstí ke konci přijdou vždy. Vždy na entou.
Nevím, ve které fázi namlouvání jste teď s během vy, ale často dostávám úžasný zprávy, že jste začaly. Ale co vím, tak že po úvodní fázi kuráže a prvních výbězích přichází krize. Proto vám posílám další várku tipů, co u mě fungovalo a funguje doteď. Důležitý je krizi zvládnout a pokračovat. Je přirozená a dobrá. Posune vás dál a děkujte za ni.
KDYŽ ZAÚTOČÍ LENORA
1. Ze začátku se mi samosebou taky nedařilo zvedat zadek s nadšením. Jak mi to hlásíte i vy, občas to stálo hodiny přemlouvání se. Nikdy jsem ale nelitovala a čím víc toho za sebou budete mít, tím lepší to bude!
Mně zafungovalo říkat si „běž, dyť seš běžec“. Psala jsem o tom v minulém příspěvku. Začněte to o sobě rozhlašovat a už v začátcích. Prostě jsem začala s během a basta, žádný pochyby!
Dostaňte se do role, že JSTE BĚŽKYNĚ. Podvědomí to přijme a už v tuhle chvíli vám bude pomáhat.
A pak – přece víte, že když pár dní běžci netrénujou, jako by se pak s fyzičkou zase vrátili o míle zpátky. No a jelikož už víte, co vás stál začátek a nenene, zpátky do pozice nula nechcete, tak dalších 20 minut se zvládnout dá, že jo?
2. Pro ty z vás, kterým je to málo, doporučuju speciální posilovák pro vůli v podobě knížky Pravidlo 5 vteřin od Mel Robbinsové. Není to žádná bichle a čtení je prima. Skrývá až banálně jednoduchý pravidlo, jak se do věcí pustit. Funguje rozhodně i pro jakoukoli jinou činnost, do který se vám ukrutně nechce, máte z ní strach anebo ji úspěšně odkládáte. Tahle knížka mi přišla do cesty mnohem později, ale zavádím to pravidlo kde se dá a velkej nápis mám i v kuchyni na nástěnce
KDYŽ SE TO NA TRATI NUDNĚ VLEČE
Aby se nedostavila nuda, doporučuje se střídat trasy. Dál najdete hafo běžeckých plánů, co a jak střídat, jak rychlý si dát běh v pondělí, jak dlouho a jak rychle běžet v úterý, čím to proložit ve středu, který cviky a v jakým počtu doplňovat ve čtvrtek a tak dále a tak dále. No, přesto že jsem organizátorka tělem i duší, podobně detailních rozvrhů se sprintovacími úseky jsem si v práci, doma i při studiu užila dost. Takže je jasný, že můj výcvikový plán skončil přečtením pondělí.
Jak se teda poprat s nudou? Já měla běhací trasu jednu. Mezi polema se zajícema mi bylo fajn. Když jsem vychytala správný dny a hodiny, nebylo tam pak narváno. To bylo koneckonců to, co jsem začala milovat. Stalo se to mojí trasou. Mojí jistotou.
3. Zprvu sem si počítala do stovky. Co stovka, to flák chůze, co další stovka, to popoběh. Měla jsem ráda to, že vím, ve který části okruhu jsem a kolik mi zbývá. Dávala jsem si pak v duchu úkoly – tak ještě k támhle tomu stromu. A teď kterej keř je nejdál, tak k němu. Až mě bude míjet tamten borec s fotbalovejma podkolenkama, tak si dám padesátku s vzorovým dýcháním a vtaženým břichem. A hle, měla jsem o zábavu postaráno, tak to taky určitě zkuste! Dalších 100 metrů máte co dělat a jak ten borec vypadal nakonec ani nezvládnete monitorovat.
Celou dobu jsem si udržovala jedno spíš pomalejší tempo a když jsem zjistila, že dohlídnu na konec, začala jsem teprve se sprintem. Do cíle jsem se vyburcovala k nejvyšší rychlosti. V tomhle momentě si pak myslím začaly pravidelnějc dostávat zabrat i břišáky, protože jsem celý tělo totálně začala zatínat.
(Střídavý sprinty už zezačátku trasy v prvním roce ab-so-lut-ně nepřipadaly v úvahu. Přece když se vystřílím s energií už na začátku, co budu dělat uprostřed trasy? Kdo mě tam najde a donese domů, že jo?:)
4. Když začalo být i to odpočítávání do stovky nudný, přidala jsem do vnitřního monologu afirmace. To budete koukat, co to s váma udělá, až si je fakt zažijete. Trasa uběhne jako nic. Jo, a doplnila jsem to i tím, že jsem si na rukách odpočítávala prstama. Hele, je to easy: z pěsti uvoníš palec, v duchu nebo polohlasem si říkáš „každý den se cítím líp a líp / better and better“ a opakuješ to s ukazováčkem, prostředníčkem atd. A fuuurt dokola. Jasný?.-) Afirmaci si můžete nastavit jakoukoli. O mých dalších oblíbených napíšu někdy příště.
KDYŽ UŽ DOCHÁZÍ SÍLY
5. V tu chvíli je nejhorší říct si „já už nemůžu“, nedejbože vzdávám to. To ať vás ani nenapadne vám nařídit nemůžu, protože i mě takový podlý myšlenky prostě přišly. Ale uvědomte si jedno – máte právo na odpočinek. Máte právo na zastavení se a prodýchání se. Máte právo se rozhlídnout po okolí a protáhnout se. Pořád jste běžec a pořád děláte obrovský pokroky, i když si to samy v tu chvíli nepřipouštíte. Věřte tomu, že JO.
V krajní mezi, kdy zápasí vůle s omdlívajícím tělem doporučuju se pořádně nasrat. A nebát se toho a jít do toho se vším všudy. Je to divný, co píšu. Celej život jsem za slušnou hodnou holku. Uměla jsem zatnout zuby, bejt naštvaná, zvládnout nemožný, ale pak jsem si to šla jednou za čas do kouta vyčerpaně vybrečet. Správný nasrání je fakt o něčem jiným.
V polích jsem to poprvé pustila ven. I jsem si vážně zařvala „doprdele já to dám!“. Byla tam schovaná směsice všeho, co se dělo v mým životě. Jen nad tím vším byl nápis: tenhle boj je s mým vlastním já, novým já, a ten zvládnu. Tečka. Pardon, vykřičník.
Dávala jsem si dílčí „úkoly“ – například „Když dneska doběhnu tenhle okruh, dám i ty šílený státnice. Doprdele, sakra, já to dám!“
Tohle vyřvaný na plný koule je taaak uvolňující… S tou únavou a pomyslným utrpením jde s tímhle procítěným pokřikem všechno ven. …nedělali něco obdobnýho už v pravěku? Neposunuli jsme se pak vývojově zas o kus dál?
6. A jelikož jsem se rozepsala už dost, poslední rada bude stručná: Když už máte pocit, že jste na dně a rozhodně nemůžete, tak já i mnoho dalších vám potvrdí, že můžete. Je to JEN pocit. Máte v sobě totiž ještě nejmíň 30 procent schovaný síly. To je potvrzenej fakt. To jako fakt. Zapracujte v tu chvíli se svým myšlením. Vzchopte se, řekněte si to a běžte dál. Dosprintovat do cíle pak nemusíte, ale dáte to.
Nejde o rychlost, ale o to, že tu schovanou sílu začínáte dolovat ven. Pak teprve budete na sebe pyšně zírat. A já s vámi.
Tak mi zase dejte vědět, co vaše zadky. Moc se těším na vaše zprávy. Díky vám mám i já svý dny zase o míle #betterandbetter❤️ a to je tralala nejvíc!!!
S láskou,
Helena
Další články z blogu
Jak si přitáhnout tu správnou energii? Aneb jak se dělá to better and better?
číst více
Žijete jako na houpačce? A proč to rozhoupat ještě víc?
Jako na houpačce. Taky si tak někdy připadáte? Já už to dlouho nepoužila ve svým slovníku, až na posledních pár dní…Takže není náhoda, že mi přišla...
Jak se to dělá, to “better and better”? Lekce první je tu!
Na otázku „Jak se máš?“ odpovídám „Líp a líp!“.✌️ Najednou mám pocit, že to dotyčnýmu cinklo do uší jak palice do tympánu. Z reakce se dá pak hravě...
