Někdy jde všechno samo a někdy je to skládání vagónu uhlí. Měla jsem to samý a mám to občas i teď. Hodně záleží na tom, jakej mám za sebou den, jestli jsem se zvládla dostatečně a výživně najíst (knedlíky nejsou výživa, to víme, a běhat na lačno je fatal nesmysl, to už víme taky, že jo). Pak taky jestli jsem vyspaná, vystresovaná, vytočená nebo happy, jestli jdu už třetí den po sobě anebo jsem právě měla tři dny běhací pauzu. Takže sem tam nevíš, jaký to cestou bude. Jistý je jedno – že na trati se to vylepší a opojný pocity štěstí ke konci přijdou vždy. Vždy na entou.

Nevím, ve které fázi namlouvání jste teď s během vy, ale často dostávám úžasný zprávy, že jste začaly. Ale co vím, tak že po úvodní fázi kuráže a prvních výbězích přichází krize. Proto vám posílám další várku tipů, co u mě fungovalo a funguje doteď. Důležitý je krizi zvládnout a pokračovat. Je přirozená a dobrá. Posune vás dál a děkujte za ni.

KDYŽ ZAÚTOČÍ LENORA
1. Ze začátku se mi samosebou taky nedařilo zvedat zadek s nadšením. Jak mi to hlásíte i vy, občas to stálo hodiny přemlouvání se. Nikdy jsem ale nelitovala a čím víc toho za sebou budete mít, tím lepší to bude!
Mně zafungovalo říkat si „běž, dyť seš běžec“. Psala jsem o tom v minulém příspěvku. Začněte to o sobě rozhlašovat a už v začátcích. Prostě jsem začala s během a basta, žádný pochyby!

Dostaňte se do role, že JSTE BĚŽKYNĚ. Podvědomí to přijme a už v tuhle chvíli vám bude pomáhat.

A pak – přece víte, že když pár dní běžci netrénujou, jako by se pak s fyzičkou zase vrátili o míle zpátky. No a jelikož už víte, co vás stál začátek a nenene, zpátky do pozice nula nechcete, tak dalších 20 minut se zvládnout dá, že jo?

2. Pro ty z vás, kterým je to málo, doporučuju speciální posilovák pro vůli v podobě knížky Pravidlo 5 vteřin od Mel Robbinsové. Není to žádná bichle a čtení je prima. Skrývá až banálně jednoduchý pravidlo, jak se do věcí pustit. Funguje rozhodně i pro jakoukoli jinou činnost, do který se vám ukrutně nechce, máte z ní strach anebo ji úspěšně odkládáte. Tahle knížka mi přišla do cesty mnohem později, ale zavádím to pravidlo kde se dá a velkej nápis mám i v kuchyni na nástěnce

KDYŽ SE TO NA TRATI NUDNĚ VLEČE
Aby se nedostavila nuda, doporučuje se střídat trasy. Dál najdete hafo běžeckých plánů, co a jak střídat, jak rychlý si dát běh v pondělí, jak dlouho a jak rychle běžet v úterý, čím to proložit ve středu, který cviky a v jakým počtu doplňovat ve čtvrtek a tak dále a tak dále. No, přesto že jsem organizátorka tělem i duší, podobně detailních rozvrhů se sprintovacími úseky jsem si v práci, doma i při studiu užila dost. Takže je jasný, že můj výcvikový plán skončil přečtením pondělí.

Jak se teda poprat s nudou? Já měla běhací trasu jednu. Mezi polema se zajícema mi bylo fajn. Když jsem vychytala správný dny a hodiny, nebylo tam pak narváno. To bylo koneckonců to, co jsem začala milovat. Stalo se to mojí trasou. Mojí jistotou.

3. Zprvu sem si počítala do stovky. Co stovka, to flák chůze, co další stovka, to popoběh. Měla jsem ráda to, že vím, ve který části okruhu jsem a kolik mi zbývá. Dávala jsem si pak v duchu úkoly – tak ještě k támhle tomu stromu. A teď kterej keř je nejdál, tak k němu. Až mě bude míjet tamten borec s fotbalovejma podkolenkama, tak si dám padesátku s vzorovým dýcháním a vtaženým břichem. A hle, měla jsem o zábavu postaráno, tak to taky určitě zkuste! Dalších 100 metrů máte co dělat a jak ten borec vypadal nakonec ani nezvládnete monitorovat.

Celou dobu jsem si udržovala jedno spíš pomalejší tempo a když jsem zjistila, že dohlídnu na konec, začala jsem teprve se sprintem. Do cíle jsem se vyburcovala k nejvyšší rychlosti. V tomhle momentě si pak myslím začaly pravidelnějc dostávat zabrat i břišáky, protože jsem celý tělo totálně začala zatínat.
(Střídavý sprinty už zezačátku trasy v prvním roce ab-so-lut-ně nepřipadaly v úvahu. Přece když se vystřílím s energií už na začátku, co budu dělat uprostřed trasy? Kdo mě tam najde a donese domů, že jo?:)

4. Když začalo být i to odpočítávání do stovky nudný, přidala jsem do vnitřního monologu afirmace. To budete koukat, co to s váma udělá, až si je fakt zažijete. Trasa uběhne jako nic. Jo, a doplnila jsem to i tím, že jsem si na rukách odpočítávala prstama. Hele, je to easy: z pěsti uvoníš palec, v duchu nebo polohlasem si říkáš „každý den se cítím líp a líp / better and better“ a opakuješ to s ukazováčkem, prostředníčkem atd. A fuuurt dokola. Jasný?.-) Afirmaci si můžete nastavit jakoukoli. O mých dalších oblíbených napíšu někdy příště.

KDYŽ UŽ DOCHÁZÍ SÍLY
5. V tu chvíli je nejhorší říct si „já už nemůžu“, nedejbože vzdávám to. To ať vás ani nenapadne vám nařídit nemůžu, protože i mě takový podlý myšlenky prostě přišly. Ale uvědomte si jedno – máte právo na odpočinek. Máte právo na zastavení se a prodýchání se. Máte právo se rozhlídnout po okolí a protáhnout se. Pořád jste běžec a pořád děláte obrovský pokroky, i když si to samy v tu chvíli nepřipouštíte. Věřte tomu, že JO.

V krajní mezi, kdy zápasí vůle s omdlívajícím tělem doporučuju se pořádně nasrat. A nebát se toho a jít do toho se vším všudy. Je to divný, co píšu. Celej život jsem za slušnou hodnou holku. Uměla jsem zatnout zuby, bejt naštvaná, zvládnout nemožný, ale pak jsem si to šla jednou za čas do kouta vyčerpaně vybrečet. Správný nasrání je fakt o něčem jiným.

V polích jsem to poprvé pustila ven. I jsem si vážně zařvala „doprdele já to dám!“. Byla tam schovaná směsice všeho, co se dělo v mým životě. Jen nad tím vším byl nápis: tenhle boj je s mým vlastním já, novým já, a ten zvládnu. Tečka. Pardon, vykřičník.

Dávala jsem si dílčí „úkoly“ – například „Když dneska doběhnu tenhle okruh, dám i ty šílený státnice. Doprdele, sakra, já to dám!“
Tohle vyřvaný na plný koule je taaak uvolňující… S tou únavou a pomyslným utrpením jde s tímhle procítěným pokřikem všechno ven. …nedělali něco obdobnýho už v pravěku? Neposunuli jsme se pak vývojově zas o kus dál?

6. A jelikož jsem se rozepsala už dost, poslední rada bude stručná: Když už máte pocit, že jste na dně a rozhodně nemůžete, tak já i mnoho dalších vám potvrdí, že můžete. Je to JEN pocit. Máte v sobě totiž ještě nejmíň 30 procent schovaný síly. To je potvrzenej fakt. To jako fakt. Zapracujte v tu chvíli se svým myšlením. Vzchopte se, řekněte si to a běžte dál. Dosprintovat do cíle pak nemusíte, ale dáte to.

Nejde o rychlost, ale o to, že tu schovanou sílu začínáte dolovat ven. Pak teprve budete na sebe pyšně zírat. A já s vámi.

Tak mi zase dejte vědět, co vaše zadky. Moc se těším na vaše zprávy. Díky vám mám i já svý dny zase o míle #betterandbetter❤️ a to je tralala nejvíc!!!

S láskou, 
Helena

Tenhle příspěvek píšu o víkendu, je sobota ráno a já vstala o půl šestý. S úsměvem a chutí, protože se těším na psaní, běh, přípravu stylingovýho projektu pro nového klienta a testování receptů na zdravý musli.

Ale pamatuju si i takový víkendy, kdy jsem si přála hlavně se dospat prosím. A ať po mě v ideálním případě nikdo nic nechce. Něco jsem uvařila, něco pofackovala doma, něco se doučila a doposlala pár emailů. Dorelaxovávala jsem se plácnutím k televizi. Pocity štěstí jsem doháněla několika minutama každej večer, kdy jsem se přitulila k dceři do postele.

Jela jsem asi dlouho v kolotoči, ve kterým jsem začala umírat. Energie a uvolněná radost se někam vytratila. Ale bacha, přes to veškerý vnitřní umírání, který mi ani náhodou nedošlo, jsem měla pocit, že jedu jak tank a dělám vše, jak nejlíp umím a jak se má. Že zvládám svou práci manažerky s 14 hodinovou pracovní dobou, že zvládám krize v manželství, i když ty hádky a neshody se zařadily na denní program, že jsem sice ke státnicím dolezla skoro po čtyřech, ale že JÁ TO DÁVÁM.

Uštvanej odbavovač s převelikou zodpovědností k tomu, co přece musím zvládnout – tak bych se teď nazvala. 😎

Jsem důkazem toho, že když se nezastavíte samy, tělo zastaví vás. K permanentně zablokovaným zádům se přidaly pravidelný záněty dutin a ve finále i žaludku a jícnu.

JAK Z TOHO VEN?
Měla jsem pocit, že nevím. Že cokoli mi přichází na mysl, je nesmysl, protože okolnosti…
Vždyť už jsem dosáhla všeho, co jsem kdy mohla chtít a mít. A maj to tak asi i ostatní s tou rutinou, ne? Nevyhneš se jí. Tak sakra co víc chceš?…

Lezlo ze mě na první dobrou jen to, co nechci. Nechci ty nemoci. Nechci prášky. Nechci tu únavu. Nechci se hádat a to dusno doma. Nechci vstávat s pocitem zdemolovanosti. S pocitem unuděnosti, která nemá nic společnýho s tím, že nemáte co dělat. Je to ta vyhořelá unuděnost z vlastní vyčerpanosti a neschopnosti se z ní vyškrábat.

O tom to přesně je. Došlo mi, že takhle dál nemůžu. Že musím začít přemýšlet, co teda teď vlastně chci. Co budu dělat dál, aby to bylo lepší a mně se vrátila chuť a energie do života.

NÁVRAT K MALÝM VELKÝM RADOSTEM
Začala jsem si zapisovat jakoukoli drobnost, i kraviny, lovila jsem v paměti, co mi dělalo vlastně největší radost. Jen mně. Co jsou ty střípky, kdy jsem šťastná, veselá, při čem cítím krev v žilách. Snad z toho vypadne, kudy dál…
Dlouho byl papír skoro prázdnej. Po pár dnech se to rozjelo.
Měla jsem tam takový věci jako cvičit, psát, tancovat, bavit lidi, potkávat se s lidmi a organizovat pro ně akce, kde se budou bavit a budou šťastný, pomáhat ožít novým kreativním nápadům a projektům, vymýšlet je, vymýšlet ale i oblečení a kombinovat oblečení, znovu šít a plést, a péct dobroty a učit se nový recepty, a mít na stole vždycky čerstvý květiny, jen tak si zajít do kavárny a číst knížku, prosedět den na pláži na slunci a poslouchat vlny, sednout do prvního vlaku a pozorovat ubíhající stromy z okýnka, vypadnout na pár dní s kamarádkou kamkoli, jen neřešit nic, prostě kecat, řezat se smíchy, jíst a spát…
Seznam se rozrůstal a každodenním čtením těch poznámek jsem dostala obrovskou chuť to začít zažívat.

 

OBJEVENÍ A LÉČENÍ DUŠE
Začala jsem hledat alternativní způsoby, jak se léčit a nemuset brát hrst prášků každej den. Objevila jsem díky doporučení kamarádky Elenku Chmelovou. Ano, bylo mi jasný, že fyzický nemoci souvisí s psychikou. Jenomže sám si někdy v řešení stejně nepomůžeš, že jo.
Když jsem seděla u Elenky poprvé, měla jsem za to, že jsem se zbláznila už úplně. Nejen, že jsem nerozuměla, o čem Elenka mluví. Ale taky jsem si připadala jako magor, že zrovna já, racionální, rozumná a realistická holka, poslouchám něco o roli oběti, v zrcadlech dostávám vysvětlení, který se mi nelíbí, přikládám si barevný flakonky k srdci a čuchám nějaký pomandery…???
K Elence jsem tehdy usedala do křesla s ukrutnou bolestí krku a zad. Odcházela jsem uvolněná, po tý střílející bolesti ani památky, cítila jsem se jak rozmáznutá Rama na chleba, co se culí na celej svět. A víte co rozhodlo? Elenka se mě přitom ani prstem nedotkla!
Uvěřila jsem. Jestli chcete taky porozumět tomu, co vám říká vaše duše i tělo a jak je léčit, ráda vám předám na Elenku kontakt.

 

KNIHY POMÁHAJÍ NAJÍT CESTU KE ZMĚNÁM
Začala jsem číst. Každý den. Večerní soap komedie a dvojky vína jsem vyměnila za litry meduňkovýho čaje a Dona Miguela Ruize, Robina S. Sharmu, Marka Fishera a Laurenta Gounella. Bůh chodí po světě vždycky inkognito od posledního uvedeného autora mě dostala. A rozsekala. Byla to přesně ta zlomová knížka, kterou mám podtrhanou víc než skripta z mikroekonomie. Ty skripta jsem po státnici rituálně spálila. K týhle knížce se vracím neustále jako k Bibli.
„Jsem přesvědčen, že každá změna musí vzejít z našeho nitra, nikoli zvenčí. Tvůj život nemůže změnit žádná organizace, vláda, nový šéf, odbory ani nová partnerka.“ Tohle je jedna z tisíců vět, který jsem si podtrhla. Ráda tuhle knížku doporučuju i vám. Skrze užasnej příběh dostanete i konkrétní příklady toho, jak se takový změny vycházející z nitra dělají.

…

V dubnu to bude šest let, kdy jsem se začala škrábat nahoru. A kdy se rozběhala. O běhu píšu extra příběh a na tomto místě ho jenom zmíním, byť vážně byl u všech následujících změn se mnou.
Jsem rozvedená a mým snem to nikdy nebylo. Ale myslím, že jsme to zvládli. Věřím, že pro nás všechny tři se to ukáže ještě i dál jako smysluplné řešení a základem je, že se všichni tři máme stále rádi a pracujeme na tom, aby to fungovalo.

A já osobně? Přešla jsem na volnou nohu a většina mých projektů se točí kolem kreativity, organizace, produkce, stylingu a psaní. Kromě běhu jsem začala navštěvovat hodiny flamenca a dotáhla to až na vystoupení 😃💃😃. Trošku mi to ta pandemie teď překazila, ale jakmile to půjde, zase do lekcí naskočím.  Mezitím jsem si udělala kurz stylingu a stylování jsem zařadila vedle manažerky jako svou druhou profesi. Dokonce přednáším díky báječné Alence i v její Škole stylu, přednáším o módě a stylu i ve firmách, mám za sebou několik komerčních zakázek i pár úžasných osobních klientek.😍👠😍 Psaní se věnuju tady na blogu a vytvářím scénář pro svůj motivační program pro neběžce, kde by v každym případě něměl chybět kromě potu taky humor, radost a podpora k tomu dělat změny ve svým životě. 😁✍️🤩

Dokud měníme sebe, měníme i svět kolem nás. Není to vždycky jednoduchý, to fakt ne. Ale stojí to za to, protože jen tak to může být zase o kus hlavně pro nás #betterandbetter.❤️

Ať milujeme všichni svůj život, že jo!✌️

S láskou,
Helena