Co myslíte, je dobrý mít k běhu parťáka? Ano nebo ne? U mě bylo jasný, že ne. Čímž končí dnešní příběh a má motivační zkušenost pro ty, co ví, že parťáka rozhodně ano. Nic ve zlém, všechno je jen a jen na nás a na tom, jak to prostě máme.

BĚŽEC SAMOTÁŘ

Já začala s během jako samotář, takže další řádky jsou pro ty, co jsou na tom podobně. Důvody, proč nemít v běhu parťáka, můžeme mít různý. 

Můj prvotní byl, že to je čas pro mě, jen a jen pro mě, takže velká novota a svátost. Samotný běh se stal mým parťákem.

Další důvod jsem už zmiňovala v minulých příspěvcích – svědky svých ufuněných chabých výkonů jsem nepotřebovala. Navíc bylo pro mě zásadní zvedat zadek tak, jak mi to vycházelo a jak jsem si to stíhala krátkodobě plánovat. Nasadila jsem krycí kšiltovku, brýle a šla.

No a pak přidám i ten aspekt, který možná znáte ze společných kafat. Vaše spoluběžkyně  nemusí mít třeba svůj den a pak celou dobu můžete poslouchat nešťastný story, co už jste slyšela iksypsylonkrát. Já si to prostě nechtěla přenést na trať. Stačilo, co jsem slyšela v těch minutách, kdy kolem mě projížděly v tandemu kámošky matky na in-linech. Slyšet to bylo půl kiláku před nima i za nima a rozhodně neřešily, jestli tam někde je taky někdo další, natož nějaká běžící Helena, co si přesně od těchhle starostí přišla vyčistit hlavu.

PRVNÍ SPOLUBĚH

 Asi tak po roce běhání, když jsem už automaticky v rozhovoru sousedce zmínila, že už musím domů, že jdu běhat, zajiskřily jí oči, že by šla taky. Že se k tomu nemůže dokopat, že občas chodí na in-liny, jen že by potřebovala pravidelnej pohyb. Že chce taky zhubnout a taky se cítít líp. Padly i takový ty pěkný slova, jak jsem dobrá, že to dávám atd. Bylo to najednou moc fajn a na společný výběh jsem kývla.

 Začátek byl nad očekávání příjemnej. Bylo to pro mě nový, sousedka fantastická a usměvavá. Po startu jsem si řekla no co, pokecáme si. A kecáte. Po prvním kiláku furt kecáte. Ona trošku rudá, trošku hlasitějc dýchá, ale mluví a zvládá. Druhej, třetí kilák beze změny. Tak jo, co bude dál, stále běžíme, ona stále zvládá, můj okruh tímhle zpravidla končil a hurá do auta a do sprchy. Maličko zpomaluju, vyčkávám na reakci, hovor trošku ustává. „Vezmem to ještě k tomu druhýmu konci vesnice, ne?“, ozvalo se vedle.

Cože???

Tak jako že ustála jsem to. Ještě i dveře od baráku jsem si odemkla a pak už asi nevim. Jak je tohle sakra možný??? Běhám 3-4x týdně tři kiláky, dole asi 4 kila. Vrchol mého ročního snažení, ze kterýho jsem měla fakt radost, skoro pohřbil jeden výběh s totální neběžkyní, která na poprvé uběhla skoro dvojnásobek toho, co já zdolávala rok… …a ještě si u toho zvládla se mnou celou dobu povídat?…

Další den jsem nevybíhala, šla jsem až za pár dní. V tý vzpamatovávací pauze jsem chroupala, co se to vlastně událo.

DÍKY ZA KAŽDOU ZKUŠENOST A TUHLE OBZVLÁŠŤ

 Teď zpětně vím, že i moje tehdejší závěry byly správný. Řekla jsem si:

1. Nesrovnávej se! Každá jsme jiná a každá jsme na tom i fyzicky i psychicky úplně jinak. Co vydrží nebo zvládne jedna, nemusí vydržet nebo zvládnout některá další.

2. Běh ti pomáhá zhubnout, ale objevilas pravidelnej pohyb na vzduchu. Dělá to s tebou zázraky. I když ostatní mohou vydržet delší nebo náročnější trasy, třeba zas nezvládnou běhat pravidelně. Ty sama víš, že pohybovat se pravidelně chceš a že klíčem je najít rovnováhu ve tvým životním tempu, a to už napořád.

3. Rozhlašuj klidně do světa, že běháš, i kdybys stále ještě běhala za indiánku. Nemusíš čekat na to, až uběhneš 5 kiláků v kuse. To kdybych si někde tehdy nepřečetla, tak to nevím. Ono to totiž zafunguje na podvědomí a až se ti jednou nebude chtít zvednout zadek, vnitřní čertík zašeptá a půjdeš. Jsi přece běžec a slyšela jsi to i na vlastní uši. A rozhodně říkáš pravdu!

Mimochodem, nic se neděje náhodou, že jo? Právě tenhle zážitek mě nakopnul posunout se dál. Od tý doby jsem si začala dávat okruhy dva. Holt všechno je k něčemu dobrý. Když jsem poprvé (zase za samotáře) dobíhala druhej okruh, rozbrečela jsem se. Normálně se mi spustily hrachy po tvářích. Až taková jsem měkkota.:-) Ale byla to čistá, byť stále dost vyčerpaná radost. 

Dáte to taky, věřte si! A bude to zas s dalším okruhem navrch #betterandbetter!❤️

Vaše  Helena

Když jsem začala s běháním, neměla jsem ani tucha, že existuje nějaká technika běhu. Běhat může snad každej a žádná věda v tom není, ne?

Pak přišel dotaz „běháš přes špičku, že jo?“ Odkývala jsem to a při příštím výběhu jsem šla zkusit, jak se to dělá.
Klasika. Už po pár desítkách metrech jsem to šlapala jak mi to vyšlo.
Ale zase platí jediný: NEVZDAT TO A ZNOVA A ZNOVA VYRÁŽET A ZKOUŠET TO. ZLEPŠENÍ PŘIJDE.

Vypíchnu 3 ZÁKLADY TECHNIKY, které jsem zapracovávala postupně a které mi usnadnily výběhy:
1/ PŘES ŠPIČKU NEBO PŘES PATU?
Dočtete se toho spoustu a je přípustný nášlap přes špičku, přes patu a i na střed chodidla. Jak se v tom vyznat? Uložilo se mi, že sprinteři běhají spíš přes špičku (= běháš spíš rychlejc a kratší trať? Tak to vezmi přes špičku.) a maratonci přes patu (= běžíš pomaleji a udržuješ tempo delší trať). S tímhle pravidlem jsem si vystačila a podle rychlosti, kterou jsem zvládla, jsem ty styly – až s dalším postupem času – střídala. Což dělám do teď.

2/ JEN MÍRNÝ PŘEDKLON, HRUDNÍK TĚ VEDE
Běhat se nemá v předklonu, ale ani v záklonu. Nejvíc se mi líbil popis, že hrudník tě vede, zadek se nevyšpuluje, bedra se neprohýbají. Hezky napsáno, jen moje ochablý svaly tomu nechtěly pár měsíců rozumět a statečně vzdorovaly. K paragrafu jsem jistě neměla první týdny daleko, o zhroucenym paragrafu ke konci okruhu nemluvě. Nezoufejte, půjde to. (Jojo, a pak se začnou rýsovat i ty svaly na bříšku.)

3/ RUCE JSOU STEJNĚ DŮLEŽITÝ JAKO NOHY
Vybavuju si dvoumetrovýho borce, kterýho jsem často potkávala. Hubenej stožár, co běhal asi tak 10x rychlejc než já, vždycky máchal rukama ze strany na stranu. Vypadalo to divně, že se to nezdálo ani mně. Tak jsem šla hledat. Dočetla jsem se, že rukama se samozřejmě nemáchá. Ideální je mít ramena uvolněně dole, pohyb jde z ramen zezadu dopředu a v předloktí se pokoušet držet 90 stupňů. Bacha ale na kulacení zad. Vždycky, když sebe přistihnu, že se mi vrací počítačovej předklon, snažím se představit si, že vzadu mezi lopatkama držím celou dobu tužku. (Neproklínejte mě, až to bude zkoušet.)

To, že se v ideálním případě dýchá pravidelně, to snad ani psát nemusím. Anebo jo? Já si uvědomila, že se skutečně nezajíkám a nezadržuju dech až asi po roce.

PRVNÍ ROK JSEM:

– postupně drilovala jen svou osobní disciplínu a techniku o třech bodech.

– vyrážela na okruh v průměru asi 3-4x týdně a z indiánskýho běhu jsem se propracovala na souvislý 3 kiláky.

– běhala v souvislým pomalejším tempu. A až po pár měsících jsem si začala dávat na závěrečnejch 300 metrech sprint.

Byla jsem na sebe fakt pyšná, že běhám. Zatímco ostatní zvěčňovali svoje výkony o desítkách kilometrů na sociálních sítích, já si držela svoji půlhodinu a svůj tříkilometrovej okruh. Ne, že by do mě občas nepíchlo ušklíbnutí „to jako dáváš jen tři kiláky?“. Jasně, že píchlo. Ale sama v sobě jsem si znova nastavila: Heleno, nesrovnávej se. Chceš to přece začlenit do života napořád. Je ti kolik ti je a žádná mašina z posilovny už dávno nejseš. Padnout total vyčerpáním, navíc ještě i z běhu si přece nechceš způsobit.

Nakonec se to ukázalo jako ta nejlepší strategie pro mě.
Bez běhu už nemůžu být, můj průměrnej okruh je teď 6-7 kiláků.
V létě ho dám i každej den, v zimě (když to jde vyběhnout) tak 3x týdně. Když to doběhnu, mohla bych klidně i vyrazit za 5 minut znova. Jo, a to hlavní – cítím se víc fit než ve dvaceti (co si teda pamatuju) a do posilovny na pás se rozhodně vyrazit už nestydím.

Jestli se budeme mít #betterandbetter, je jen na nás. Tak do toho. Občas to nejde bez potu, občas to chce vážně vylepšit právě i tu techniku. Pak to zafunguje. A stojí to za to!

Vaše Helena
Ps: Slíbený story o tom, jak jsem nalítla na spoluběh, se mi sem už nevešlo. Tak příště, ju?

Můj oficiální sólo výběh se dá srovnat k randeti naslepo. Nevíš, jestli se z neznámého vyloupne ohromující James Bond a láska jako trám, anebo se z toho vyklube uslintanej Luděk Sobota, kterýho nechceš už pak vidět ani v televizi. Důležitý je, aby ti to slušelo a abys ty byla svá a dala průchod svýmu lepšímu já, že jo.

Měla jsem nový běžecký boty. To byla nutnost, s těma to přece půjde lehčejc. Zbytek jsem nějak slepila do černočerný, ta zeštíhluje. Nejdůležitější byla hned po botách stejně mikina ovázaná kolem pasu (to břicho a zadek se tím pádem určitě staly neviditelný), kšiltovka a brýle. Je třeba se důkladně maskovat, bůhví, koho potkám.

Okruh v polích u naší vesnice se v dubnu bohužel hemžil jak o vánocích na Staromáku. No potěš. Ale holt už jsem tady, takže do toho. Nohy ztěžkly klasicky asi po 100 metrech, dovláčela jsem je asi do 300. Rudá jsem musela bejt až na zadku, snad jsem nesvítila i přes mikinu.
Když jsem minula možná desátý známý, co mi kynuli, uvědomila jsem si, že se automaticky chytám za hrudník a hluboce se zajíkám. Věřím, že to vypadalo dostatečně efektně. Možná jsem vypadala, jakože jsem už oběhla naši vesnici tak tisíckrát a teď si dávám jen vydechovací kolo. Kéž si to myslí, prosííím…

Nasrat. Nevzdám to. Nejde to. Teď to nejde. Půjde to. Tak zaber sakra. Těm, co mě předbíhaj, to běhá samo. A tahle svižná maratonka má dokonce větší zadek než já??? Nasrat. Taky mi to půjde. Prostě půjde!

Rozhodně jsem ani náhodou nemyslela na žádnou techniku běhu. Dávala jsem hlavně pozor na to, aby levá noha nezapomněla střídat pravou. Nejvíc jsem koukala do země a reflex se zajíkáním a přidržením srdce jsem aplikovala při každym dalším střetu s běžeckejma srnkama. V tu chvíli jsem se i přese všechno snažila trošku zachovat zbytky hrdosti a pokud možno se aspoň vzpřímit.

Nejdůležitější je to nevzdat. Střídala jsem kusy chůze a popoběhů tak, jak mi to vyšlo. Myslím, že jsem si u toho počítala v duchu do stovky. Co stovka, to flák rychlé chůze, co další stovka, to popoběh.

Když jsem se doma podívala do zrcadla, bylo zřejmý, že rande naslepo se vydařilo. O rudolící upocenou Helenu by si možná nakonec ani ten Luděk Sobota kolo neopřel. Pocity se slily v mišmaš. Naštěstí zvítězilo to, že JÁ ZAČALA. I přes ty lidi jsem to dala. I přes tu bídnou výdrž. Ale co holka chceš, když jsi deset let pořádně nic nedělala. Tak zítra znova, ju?
…

A proč vám to píšu? Abyste věděly, že v tom nejste samy. Že každej někdy začínal. Že se možná taky cítíte bídně, nejde to a táhnete svý nohy za sebou. Že máte mindrák ze zadku, z toho, jak vypadáte nebo jak se cítíte. Ale to je normální!!!

Jestli za sebe můžu radit, tak:
1/ Se pořádně a furt motivujte!
Chcete změnu? Chcete zhubnout? Chcete se cítit líp? Samo to nepůjde, začíná to pohybem. Ten vážně zafunguje jak na tělo, tak na duši. Všechno to do sebe zapadne. Těšte se na to. Děláte pro sebe to nejlepší.

2/ Nezatracujte běh!
Teď ho nemáte rádi a teď to nejde. Ale funguje! Jsem toho já důkazem a taky mnoho dalších. Je možný si ho zamilovat a už se ho nevzdat. Nedejte na první, ale možná ani na desátý dojem. Vydržte. Vydržte. Vydržte.

3/ Vykašlete se na mindráky a naserte se!
Sebekritizování, sebezpytování a vlastní lítostivá nespokojenost je k ničemu. Nevzdávejte to! Po čase vám dojde, že jste všem okolo úúúplně jedno. Kolik jste už uběhla a proč jste tak splavená nikoho nezajímá. Já si pod čepicí a s brýlema vytvořila svůj svět. Svůj svět počítání do stovky.  Broukala jsem si to i jako melodii, občas proloženou skvěle fungujícím “doprdele” anebo “to dáš sakra”.

A dala jsem to.

Příště nahodím něco k tomu, jak jsem objevovala techniku běhu, kolik jsem uběhla po prvních měsících a jak jsem nalítla na spoluběh.

Ať se každý den máme na co těšit a uděláme si to #betterandbetter, nikdy nevíš, jestli toho Jamese Bonda náhodou nakonec nepotkáš!

Vaše Helena