Od určitého věku (rozuměj po čtyřicítce, že jo) jsem začala dělat kompromisů v pohodlí míň a míň. Navíc, pokud mám být celý den v poklusu, nemůžu se neustále kontrolovat, jestli někde něco neleze, nekrčí se a neškrtí. Znáte to? Pohyb na nohou občas střídá pohyby v předklonu i v podřepu a jestli chcete působit elegantně, zvládnete to i v teniskách, když stáhnete zadek, vypnete prsa a kráčíte vždycky s úsměvem a středem.

Kombinace manažerky, produkční a stylistky na volné noze bylo přesně to, co mi umožnilo zmixovat všechno možný. Pro dny v poklusu, kdy toho za den musím stihnout víc, jsem se ustálila hlavně u kalhotových variací, byť jsem od puberty holka šatová a sukňová. Pokud jsem po poletování po place měla nastoupit na jednání, stačilo sem tam vytáhnout z kufru auta lodičky a sako a šlo se.

Na černo bílou kombinaci nedám dopustit a pořád mi svým způsobem přijde nadčasová pro všechny typy. Pak stačí už jen třeba výrazná rtěnka plus lak na nehty, kabelka či kabela se zajímavým detailem anebo výstřednější brýle a je to.

Pro inspiraci jsem pro vás vybrala moje tři nejoblíbenější poklusový outfity:

1.

Teprve v tomhle věku jsem pro sebe objevila overal. A nemůžu si ho vynachválit. Ten, co mám na sobě, jsem kupovala předloni na asosu a už je vyprodaný. Ale stačí si do googlu zadat černý overal a uvidíte aktuální nabídku všude možně. Na plac jsem k němu přidávala kabelku (klasický látkový pásek jsem vyměnila za kabelku s páskem) ze Zary a bílé Adidas tenisky. Jen pozor na střih overalu samozřejmě. Ne každý je takhle pohodlný a pokud si v něm nedokážete pohodlně taky sednout, můžete celý den trpět víc než v korzetových šatech za doby viktoriánský.

2.

Opět teprve až teď, když se mi srovnala postava (a stehna se zadkem především) díky běhání, jsem si dovolila koupit bílý džíny. Samozřejmě strečový – tedy mírně pružící. Bílý spodní díl jsem nosila asi tak často, jako jedla ústřice. Což znamená, že to byl vždy spíš náhodný a zcela výjimečný slizký výstřelek. Bílá bude prostě vždycky rozšiřovat a já coby typická postava hrušky jsem si ji prostě zakázala. Ale když celý život nosíte spodky tmavý, je taaak osvěžující to sem tam prudce změnit. V kombinaci s delším černým sakem Zara jsem si to i přes stále plnější stehna, která to sako báječně vykrylo, vybíhala bez obav.

3.

A do třetice je tu jednoduchá kombinace bílého trička do V s černým nátělníkem plus černé džíny. Pod bílé tričko (nebo jakýkoli bílý top) se doporučuje nosit zásadně tělová podprsenka (nikdy ne bílá prosimprosim, moc prosim). Pokud se ale pustíte do vrstvení, kreativitě se meze nekladou. Já zůstala u kombinace bílého decentně prodlouženého bavlněného trička z Forever21 s černým nátělníkem s krajkovými lemy z Tezenis. To tričko má geniální střih, je střídmě projmuté a výstřih do V je hlubší, ale přesně tak akorát, aby z něj krajkový lem nátělníku minimalisticky vykukoval. I když je pravda, že po pár vypráních se to tričko vytahuje (za cenu asi 250 Kč jsem ale nečekala, že vydrží na věky, že jo), tak pořád jsem nikde nenarazila pro tuhle dvoukombinaci na lepší. Jasně, na nic světobornýho to nevypadá, ale ráda bych v tomhle případě upozornila na to, že vážně není tričko jako tričko.

Historku o tom, jak mi kdysi jeden pan režisér při kostýmní zkoušce na mou první reklamu povídá “Helen, jak vy můžete dělat styling, když chodíte furt v černý!” si nemůžu odpustit ani v tuto chvíli. Teď se směju, ale kdysi jsem tam stála docela paf. Černá je přece klasika nad klasiky, a nejen pro fashion svět. Je střízlivá, multifunkční, jste v ní chic i nenápadná. Má prostě všechno… Tehdy jsem tuším začala něco blábolit, abych se nějak obhájila. Po pár letech vím, že jediná odpověď tehdy měla být: “Protože se mi líbí. A fakt moc!”

Ať se každý den máme na co těšit a uděláme si to #betterandbetter třeba v černo-bílý variantě, ale ať je to naše!

Vaše Helena

Někdy se to lehce řekne, stanov si cíl a půjde to. Inspirace a informace o tom, jak si takový cíl stanovit, co je ideálně spojený s vášní nebo velkou touhou, takový ten snový, co mě nenechá v klidu a pořád se ho držím a jdu za ním, nikdy to nevzdám atd., ty najdu všude. A coby markeťačka můžu i o půlnoci zarecitovat ze spaní, že by měl být konkrétní, měřitelný, dosažitelný, realistický a časově limitovaný. Jó, nastavit si dobrý cíl, to je základ. Skoro umění, řekla bych.

Nedávno jsem slyšela zajímavý námět, který byl přesně o tom, zda vytyčený cíl je ale skutečně ten správný. Ups, to jsem zbystřila!  Týkalo se to osobních cílů a šlo o to, jestli se náhodou moje cesta za ním nestala bičovací prudou (takhle to tam určitě neřekli, ale význam to mělo stejnej) a má neschopnost pohybovat se k němu všudypřítomnou výčitkou.

Přivedlo mě to k téhle vypostované myšlence a aby bylo zřejmý, co tím myslím, uvedu příklad právě z mého běhu:

Určitě vím, že kdybych si na začátku nastavila ambiciozní, ale stále zřejmě realistický cíl, že do měsíce budu běhat 5 kilometrů a zhubnu 5 kilo – což většina běžeckých kurzů a profíků na netu taky slibovalo a marketingově bych si to vzorově odfajfkovala, tak to pro mě bude v mý situaci (práce, vejška, malá dcera, umlácenost z dennodenní rutiny a přirozený odpor k běhu) děsnej a už dopředu vlastně odpudivej záhul. Naježený chlupy mi naskakujou ještě i teď. Cítila jsem tehdy, že by to byl další z pokusů, jak ukázat, že se dokážu zapřít a že to dám. Ale motivační to pro mě tehdy nebylo ani omylem.

…Ne že bych nechtěla běhat dlouhý tratě pružně jako laňka a ještě k tomu s vyrýsovanou postavou pobřežní hlídkovačky prakticky hned. To kdyby šlo, tak doma máchám tím kouzelným proutkem co to dá, to jako fakt. Ale bylo mi jasný, že radikálních řešení a pokusů s těmito frekventovaně užívanými cíli jsem vyzkoušela mraky, profi vedení a placené lekce nevyjímaje. Všechno k ničemu.

Tak jsem si to v tý hlavě musela přeskládat. Nastavit a pojmout ten cíl a cestu k němu jinak. Aby to bylo dostatečně „velký a snový“ a přitom právě pro mě a v mý životní situaci i  realistický. Aby mi to konečně dávalo smysl a nefungovalo to jako nárazovka, ale skutečnej dlouhodobej vytouženej cíl, na kterej se opravdu těším.

ŘEKLA JSEM SI, ŽE CHCI:

1. Pravidelný pohyb po těch 10 ti letech zase vrátit do života.
2. Aby se pohyb stal zas běžnou součástí mých dní a že se i začnu cítit líp.
3. Přestat s výmluvami, protože běhat můžu kdykoli jakkoli podle mýho času. (Rovnici běh=odpor jsem si zakázala.)
4. Zhubnout a běháním se hubne zaručeně. Tím pádem je přece jistý, že i já zhubnu. Časem, ale natrvalo.
5. A musím to běhání dělat po svým a v žádným případě se nebudu srovnávat s ostatními.

Díky tomuhle nastavení jsem ten svůj zadek dokázala zvedat častějc a častějc a i radostnějc šla zas na to.

Přece jen na závěr ještě něco: uvědomovala jsem si moc dobře, že když „na to“ půjdu jednou týdně, že se nic závratnýho nestane. Pětkrát týdně by zezačátku na mě bylo zas moc, to dá rozum. Takže pravda byla pro mě někde mezi a i když jsem měla po pár dnech i výpadkovej týden, kdy jsem se nedostala ven vůbec anebo jen jednou, příští týden jsem to zase vylepšila.

Držím palce vám všem, co mi píšete, že právě začínáte,  Jste skvělé a dáte to určitě taky!!!

Ať se každý den máme na co těšit a uděláme si to #betterandbetter!

Vaše Helena